Postní doba 2011

PROSBA KRÁLE HERODA

Jmenuji se Herodes a žádám, abych byl rehabilitován. Nedovedl jsem budovat štěstí pro své poddané, ale budoval jsem aspoň luxusní stavby z kamene. Pro svůj zločin, spáchaný na malých dětech, dostal jsem titul zločince. Dal jsem zabít několik dětí v Betlémě a okolí. Čas všechno pochová, na všechno se zapomene, ale ani za dva tisíce roků se nezapomnělo na Herodův zločin. Když jakási hříšná žena pomazala Kristovy nohy, řekl, že kdekoli bude hlásáno evangelium, nezapomene se ani na tuto nepatrnou pozornost.

Je na čase, abych sestoupil z tohoto prvního stupně a přenechal ho těm, kteří už ho dávno překonali.

Zdůvodním to:

Vůbec nepopírám, co se stalo v Betlémě. Pláč matek se roznesl v celém okolí, ale bylo to před dvěma tisící roky. Lidé přece tenkrát byli barbaři a jejich králové byli barbary dvojnásob, protože jejich barbarství mělo k dispozici i moc. Byl jsem nenáviděný, a proto jsem nenáviděl. Bál jsem se o svůj trůn, na kterém jsem seděl jen z milosti Říma. V každém jsem viděl nepřítele, všude jsem předpokládal úklady, proto jsem vraždil. A nebyl jsem první ani poslední v dějinách. Vraždil jsem nejen cizí, ale i svoje. Ano, přiznávám i to, co už je méně známé. I svoji manželku jsem dal zavraždit a svoje dva syny jsem dal popravit. Jedním slovem – byl jsem divoch, nezkrotný barbar, kterému byla svěřena moc.

Když jsem ze strachu o svůj trůn dal popravit své vlastní děti, dalo se očekávat, že budu milosrdnější k cizím?

Neměl jsem žádné vzdělání, nic jsem nevěděl o humanismu. Nikdo mě neučil lásce, nikdo mi nehlásal evangelium – poselství lásky. Neznal jsem křesťanství. Nezabíjel jsem sám, najal jsem si na to žoldnéře, řemeslníky smrti. Byli za to placeni. Nařídil jsem jednoznačně: „Jděte a pozabíjejte je“. Zabití bylo zabitím, vražda vraždou. Přesto můj zločin nepřestal být zločinem. Ale v této olympiádě zločinnosti jsem byl už dávno překonán.
Vy lidé 20, století, kteří si s opovržením podáváte mé jméno, jakou vy za sebou zanecháte stopu? Bude k vám historie tak přísná jako ke mně? Dvacet století se lidé vzdělávali, překonávali barbarství, aby vám odevzdali kulturu. To je velký vklad a závazek. Zdědili jste ještě mnohem víc. Zdědili jste křesťanství. Víte, že Bůh je láska, že všichni lidé jsou bratři. Vy, dědicové kultury, humanismu a křesťanství, jsou vaše děti bezpečné před vašim egoismem? Kolik jich ročně zabíjíte na takovém malém kousku země, kterému říkáte vlast? Asi stotisíc ročně. Stotisíc zabitých, nevinných, ještě nenarozených, úplně bezbranných dětí. Stotisíc umlčených úst, kterým nebylo dopřáno vyslovit ani první slovo – „MÁMA“. Nebylo jim dopřáno usmát se, zaplakat, jen žalovat.

Ach Betléme, jak nepatrnou epizodkou jsi zůstal. Tam matky alespoň zoufale bránily své děti, i když neúspěšně. Tady? Tady matky žalují na své děti, že ohrožují jejich pohodlí. A pak se poprava svěří, ne snad tupým žoldnéřům, ale na slovo vzatým odborníkům, kteří mají za sebou léta těžkého studia, jak chránit lidský život. Jejich povolání má do sebe cosi posvátného. Oni skládali přísahu, že budou chránit lidské životy. Někteří ze ziskuchtivosti, jiní ze strachu nebo lhostejnosti přijímají úlohu kata. A potom? S dojetím poslouchají svého kanárka. S láskou ukradenou dětem hladí psa. A možná s dojetím hledí na ukřižovaného Krista, když svůj zločin přejmenovali na nevinnou interrupci – přerušení. Přerušení? Ale čeho? Ne snad života?

Zapomeňte na Heroda, nechte ho spát, byl to ubohý fušer. A ty, historie, hledej pravé jméno pro zločiny 20. Století. A když máš odvahu, sestavuj strašné katalogy pachatelů. Chci být rehabilitován. Chci předat primát zločinnosti. Když vám, kulturní lidé, humanisté a křesťané, tato moje žádost o rehabilitaci jde na nervy, pak si dovolím poznamenat, že svědomí, které já neměl a věčná spása, ve kterou jsem tehdy nevěřil, je nepoměrně víc, než nervy.