Uzdravení rodových kořenů

Pár let před smrtí jsem poprvé uslyšel o tomto problému. Něco jako kolektivní vina? Za mého dětství se sloužila mše „za v Pánu zesnulou rodinu X.“ Ale už Martin z Kochemu tvrdí, že 100 mší za někoho po smrti nevyváží tu jedinou, prožitou ještě zaživa. – K mým vlastním kořenům: znal jsem ještě i pradědečka. V kuchyni podlaha – udusaná hlína. Jeho syn, můj dědeček, se dostal jako posunovač mezi nárazníky, dva roky ležel doma; babička zůstala jako vdova se 7 dětmi. Ona sama pocházela ze 12 dětí. Můj otec šel ve 13 letech do továrny vzdálené 8 km pěšky. Moje matka od 6 let sirotek; rodiče a sourozenci umřeli na TBC. Vychovala ji teta, které v 18 letech amputovali nohu. Jiná teta, Anna, šla ve 12 letech sloužit do Vídně. Ještě si myslíte, že by tito lidé měli něco na sobě uzdravovat? Tak pokorní a zbožní? A tyto ubožáky strašili kazatelé o poutích očistcem a peklem. (Dnes nás straší „rodovými kořeny“.)
Dávno víme, že rodové kořeny, jakkoli narušené, se uzdravují svátostmi: křtem, biřmováním, zpovědí. Dědičnost je jiná věc: co je v ní negativního, likvidujeme – potlačujeme – Kristovou pomocí, milostí. – Všichni, o nichž jsem se tu zmiňoval, jsou už na věčnosti. Děkuji jim za počátky mé víry. K uzdravení jsem tu zůstal já sám.