Hřbitovní kvítí

 

Rád navštěvuji hřbitovy. Nacházím tam kus minulosti, kus dějin. Hřbitov, kde leží ostatky mých rodičů, mně připomíná dětství. Jako malý ministrant jsem doprovázel pana faráře k mnoha umírajícím. Tehdy bylo obvyklé smířit se před smrtí „s Bohem a lidmi“. Už jen já z celé obce (2500 lidí) vím, kdo byl kam pohřben, protože mnoho křížů a pomníků už bylo vyměněno. Dřevěné uhnily, litinové byly vyhozeny jako nemoderní. Zanikl i pravoslavný kříž služky Maryny Čubukové, zmizela deska se jménem Rozárky Jelínkové i čeledína Vasila, 1918 zajatce, a hroby mnoha dalších posluhovaček a podomků. Tito lidé sloužili „u pánů“, u kterých našli domov. Při práci si zpívali, potkat je bylo pohlazením. Byli mlčenliví, nic ze „svých rodin“ nevynášeli. Tito služebníci věděli, že jejich domácí slouží veřejnosti jako lékaři, právníci, učitelé. Oni jim vlastně užitečně pomáhali. Vím to i od mé pratety, která šla sloužit ve 12 letech r. 1876 do Vídně. Pomáhala jim víra: Kristus nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sám sloužil a dal život… Pryč jsou dnes tyto předpotopní časy, kdy ještě většina obyvatelstva cítila povinnost sloužit společnému dobru. Dnešní svět, už daleko od Krista, důrazně všem říká: TY JSI PÁN! Máš svá práva, máš nároky, nikomu nejsi nic dlužen, nikomu nic povinen. Proto má dnešní svět tolik problémů: sestává se jenom z pánů. „Nebudu sloužit!“ řekl Lucifer Bohu – a peklo bylo tady! A jestliže dnes někde slouží Turek, černoch, Asiat, v duchu skřípá zuby a čeká na svou příležitost. Zbožný čeledín Vasil i služka Maryna jsou dávno vymřelé druhy…

                                                                                               Jan Rybář (1931)