Exercicie i pro děti?

 

Franta Sauer, organizátor svržení Mariánského sloupu v Praze r. 1918, netušil, že je vedle; že měl možná strhnout sochu zakladatele jezuitského řádu sv. Ignáce, stojící na štítu kostela na Karlově náměstí. Jenže Franta byl špatný historik. Díky tomu zůstal Ignác nad Prahou dodnes, viditelný díky zlaté mandorle až z Pražského hradu. A s ním i stále živá otázka jeho „Exercicií“: K čemu jsme na světě? A odpověď nutná už v době baroka, které začalo pochybovat o staré samozřejmé odpovědi, odpovědi tím více nutné dnes.

     Za totality jsem rád sedával v parku Karlova náměstí a tuto sochu pozoroval. Kolem chodili totalitní Pražané i agenti StB. A děti! Právě na dětech jsem poznal nezastupitelnost křesťanské odpovědi na onu otázku, k čemu jsme na světě. Pozor! Žádné jiné učení na světě neumí totiž odpovědět malému děcku na tuto otázku, i když zatím jen na dětské úrovni, zato pravdivě. Protože křesťanství není jen učení, ale VZTAH! Vztah ke Kristu. Všechny filozofie zůstávají abstraktní, neosobní, neživé, bezkrevné, málo účinné. Kristus je Někdo, ne Něco. Když vstoupíte do tohoto krásného kostela, uvidíte na oltářním obraze, ke komu vás Ignác vede: ke Kristu. Už ve třech letech mně matka říkala: Dělej mu jen radost! Buď poslušný! – Díky za to dodnes! Kristus od té doby stále převládal nad lumpárnami mého dětství, mládí i dospělosti. Mnoho kopanců v životě, ale vždy nakonec Jeho shovívavost a radost z návratu.

     V úvodu do katechetiky bych tedy zdůraznil tuto výjimečnost křesťanství: umí pravdivě a účinně informovat už dítě. Já prožil úžasné ignaciánské exercicie už ve 14 letech. Exercicie jsou dnes důležitější než statisícová setkání, než poutě, než baldachýny a pluviály. Když často zvítězí u člověka povrchnost dnešního světa se všemi neblahými důsledky, je možno se vrátit. Je kam se vrátit. Ke komu se vrátit. I ubohý dobrodruh Franta Sauer se kajícně vrátil 26.3.1947. Vždyť ve svém dětství chodil do náboženství! Nakonec mu zůstal stejně právě „jenom“ Kristus…