Oč šlo na synodě

     Paní Věru opustil manžel. Zůstala se třemi dětmi. Ráno před šestou spěchávala kolem mých oken. Nejprve do jeslí, pak do školky, pak do družiny, nato sama rychle do fabriky ke stavu. Po čase si ji vzal muž mladší než ona a měl rád i její děti. Lidé ho obdivovali a přáli jí ho. Jenže církev ne: žádné svátosti! Žijete ve hříchu – a to veřejném! Po ráně od nevěrníka další rána od církve?!

     Vážení, tak TOHLE chce papež řešit. Drží se evangelia; Ježíš nikdy neřekl „není pomoci“, odpustil i vrahovi. Papež nechce uvolnit morálku, jak tvrdí znalci zákona. Nechce opustit učení církve, jak vykřikuje šílenec S. Ale nechce „svazovat těžká a neúnosná břemena a vkládat je lidem na ramena, aniž by se jich jen prstem dotknul“ – pozor! – to je slovo Ježíšovo! (Mat. 23,1-4). Každý soudný katolík teď ví, oč papežovi jde: více neubližovat již ublíženému, dále – odpustit kajícníkovi. Tohle se koná v intimitě zpovědnice a ne v kancelářích právníků. Každý soudný kněz nyní ví, co má dělat, podle přísloví „chytrému napověz“. Pokud s tím má někdo problém, nemá problém s papežem Františkem, ale se samotným Ježíšem Kristem, říká F. Zakaria (Respekt 40/15).