NEK (1)

     Dodnes se neumíme zbavit starověké zátěže slova „oběť“: něco za něco. Láska tak přece nepočítá! Domnívám se proto, že by nám (všem) velice prospělo, osvobodit se na dlouhou dobu od slova „oběť“. Ono se to dá pochopitelněji vyjádřit termínem „sebedarování“. (Také to plně nahrazuje devalvované slovo „láska“). Hned vidíme, že sebedarování se „nepřináší“ ani není „přineseno“, ale že to někdo umí. Někdy při tom teče krev a to je znamení VRCHOLNÉHO úkonu lásky. V okamžiku Kristovy smrti na kříži krev vytekla, utrpení pominulo, ale to podstatné zůstalo: jeho sebedarování. Od té doby není člověk Ježíš jiný než vrcholně konající, vrcholně se darující. A protože Kristus je Bůh, je to i zvěst sebedarování Otcova: nečiním nic leč co činí můj Otec. Já a Otec jedno jsme! (Jan 14,10). Bůh se tedy dává člověku maximálně – takový je jeho vztah k nám. Toto sebedarování Boha je naše oslavení, naše povýšení, naše zbožštění… Od chvíle smrti na kříži není Ježíš Kristus jiný než vrcholně konající = zcela se darující. To je ono jediné spojení eucharistie s Kalvárií.

     Co vy na to?