Kapitulum

     Žijeme přípravou Národního eucharistického kongresu. Zvláště my kněží se máme připravit a přesvědčit věřící, že to bereme vážně tak, jako když se přede mší vyznáváme, abychom ji pak sloužili čistí. V klášteře se konávalo tzv. „kapitulum kulpárum“: klečícího spolubratra (čelem ke zdi) přítomní jeden po druhém hlasitě hodnotili. Nás bylo v té době přes 30 noviců a bylo třeba hodně pokory to vydržet. Ve farnosti to takto nejde. Můžeme však do kostela umístit nádobu nebo pokladničku, do níž by lidé vhazovali hodnocení nás kněží, napsaná na lístku. Např.: má nás rád, všímá si i našich dětí, najdeme ho vždy na faře nebo ve zpovědnici, těšíme se na jeho kázání, též na biblickou hodinu, dává nám slovo na zasedání pastorační či ekonomické farní rady, bere v úvahu rady svých farníků, ba si je žádá; rád navštěvuje nemocné, otevírá faru společenství věřících, nemění dobu bohoslužeb, nevyčítá lidem malou účast, nikomu nestraní, je přesný na minutu, neodlišuje se oblečením, neužívá svých titulů, nekazí si pověst, připomíná vikáři i biskupovi nedostatky jejich úřadu – lidi toho napíší jistě daleko víc! Zpětná vazba – to je to, co v naší církvi chybí. Obzvláště kněžím!

     Dám tedy do kostela litrovku od vína a jistě bude plná!