Bez svatostánku...

    „Kolem nás nezápasí věřící s nevěřícími, ale dva druhy věřících mezi sebou.“ Tohle není reakce na situaci v církvi po Koncilu. To je věta z roku 1936, kdy už bylo znát, že katolíci vyrůstají z dětských botiček a přemýšlejí. Ježíš přece mluvil o kvasu a neomezil to pouze na klérus. Často na uvedenou větu myslím. Dnes už to není naštěstí zápas „ruční“ jako u nás po roce 1920; je to zápas slovní, názorový.

     Nedávnou neděli jsem sloužil v jednom krkonošském údolí v penzionu. Organizátoři si přáli mít Eucharistii v kruhu kolem kněze. Taková přání bývají teď častá – a různá. Po promluvě kněze se ozvou dotazy, kritika, dodatky k rozšíření myšlenky evangelia. Někdy žasnu… V době přímluv koluje miska s hostiemi rukama všech účastníků. Kdo chce, vyjádří se nahlas, nebo mlčky podá dál. Kalich je po okraj naplněný vínem. Po závěrečném zpěvu se ozve radostný potlesk. Přítomní „nevěřící“ vyznávají tu hodinu jako podivuhodný zážitek.

     Líbí se mi toto dnešní „laické“ (!) hledání nových cest – nejen v liturgii. Cítím se tu jako ryba ve vodě. Poučuji se stále víc a více v tomto prostředí „otevřených obzorů“ mnohých našich věřících, kteří cítí v klerikálním prostředí spíše uzavřené formy, dle směrnic, jednou provždy daných shora. (Jedna přímluva také zněla: za probuzení církve ze strnulosti…)

     V zástupu se ovšem ozvaly i jiné názory: proč se slouží mše v areálu, jinde než v kapli, kde je přece Ježíš ve svatostánku! Náznak střetu mezi dvěma druhy věřících mezi sebou. Řekl jsem jim: nebojte se, Pán Ježíš přijde mezi nás i sem…