Stále žádná rodina...

       Kolik jsem já zažil setkání! Kolik debat, hádek, otázek a odpovědí! A  neustávají. Třeba nedávno: je církev monarchie nebo hierarchie? A proč není demokracie? – Moji milí, monarchu nechceme! Ten sedí v paláci a úlisní poradci ho tahají za nos. Demokracii taky ne; nelze přece hlasovat, zda Bůh je či není. A co hierarchie? Tu máme, ale už dávno nám nabízí jen dětské botičky. Jenže my jsme zatím vyrostli! Takže – jakou strukturu, když ne monarchickou, demokratickou ani hierarchickou? Ještě jedna nám zbývá: ta rodinná. A už jsme u evangelia: Otec, Matka, děti, synové, bratři… Bratři – tak nás nazval Ježíš Zmrtvýchvstalý. V rodinné struktuře se nepanuje, ale slouží. „Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sám sloužil…“ Malé děti v rodině poslouchají na slovo, ty větší chtějí vysvětlení, s dospělými se již starší (presbyteroi) radí.

     A právě v půlce května se dospělí křesťané hlásí o slovo (v Olomouci). Chtějí vytvořit platformu pro setkávání s biskupy. Jednou k tomu už musí dojít! Brání se zavedenému termínu „všeobecné“ kněžstvo. Apoštol Petr ve svém prvním listu nazývá Boží lid „královské kněžstvo“! Toto kněžstvo potřebuje služebníky, nikoliv hierarchy. Vždyť Ježíš nám slibuje, že nás jednou na věčnosti bude On sám (!) obsluhovat!

     Major Terazky hledí do zrcadlovky a ptá se nevěřícně: A kde jsem já? Kardinál Ottaviani hleděl do Konstituce o Božím lidu a ptal se stejně: Kde jsem já, kde je klérus? Od té doby uběhlo už 50 let a tak je třeba si mnoho věcí vyjasnit… o té rodině…