Nepravosti vezme na sebe (Isai 53, 11 b)

     Počátkem sedmdesátých let se v jedné mé farnosti udála dvojnásobná loupežná vražda. „Zbytečná“ – vrah v domku svých obětí očekávané peníze nenašel. Byl oběšen a rodině po něm zůstala jen hanba. Jeho syn se oženil, přijal jméno své nevěsty a po čase se odstěhoval do Německa. Neunesl hřích svého otce. V téže obci se staly ještě dvě další vraždy, pachatelkou byla nenápadná starší žena. To už starosta nevydržel a odstoupil. Nechtěl na sebe vzít špatnou pověst své obce.

     Co by měla udělat hlava státu, který je na prvním místě v korupci, alkoholismu a zločinnosti? Má odstoupit, utéct od toho všeho, nebo na sebe vzít hříchy svého národa? A co papež? Otevře tajný archiv svého úřadu a co se vše odtud dozví, co od šeptandy v Kurii? Uslyší o tolika aférách kléru na celém světě, o pohoršení způsobených katolíky, kteří by měli být světlem světa! Má právo utéct od toho všeho nebo na sebe vzít všechny hříchy církve? Vážení, nezbývá mu nic jiného, než zůstat a následovat svého Mistra. Ten – dle svědectví Jana Křtitele – vzal na sebe hříchy světa. Celého světa; od jeho počátku do jeho konce. Hříchy skryté, tajné, i hříchy veřejně známé… Bude se z toho jednou potit až krví: jen on zná dno té nezměrné bídy. Leč on je poslán naplnit plán svého Otce: oslavit člověka. Bude ho hledat i za cenu vlastního života. Stane se reprezentantem lidstva, dokonce si dá jméno Syn člověka… Dobří budou jeho radostí, zhoubné bujení ozáří a uzdraví Zmrtvýchvstáním. Dějiny jsou Jeho i naše. Deo gratias!