Ty si tatínka držíš...

     Výtah jede pomalu dolů. Ještě nastupují rodiče s pětiletým synkem. „Ty si tatínka držíš, aby ti neutek“ říká starší paní. Chlapcovy krásné oči se zvednou k paní: „Tatínek s námi nebydlí a já nevím proč.“ V kabině trapné ticho, otec odjíždí.

     V době mého dětství jen jeden spolužák žil po rozvodu rodičů pouze s maminkou. Ale i on měl stejné starosti jako my ostatní. Starosti, řekl bych, o věci veřejné. Umřel T. G. Masaryk, byl strach z Hitlera, ztratili jsme Sudety. Maminka vybírala z prádelníku přebytečné povlaky a záclony a my děti jsme je nosily utečencům ze Sudet. Tatínek ve Zbrojovce místo na vzduchovkách a psacích strojích pracoval na kulometech – pak je shrábnul Wehrmacht. V ředitelně se objevil obraz Vůdce Nové Evropy. Ve třídě nám před očima zatklo Gestapo pana učitele, dnes je po něm pojmenována v Brně jedna ulice. Z dětí se stali malí hrdinové. Ve školních brašnách jsme pašovali mouku, nakupovali jsme v obchodě Židovkám (rodiče tím velmi riskovali). Židé tehdy nesměli ven, až večer a jen do jistého obchodu, nosili žlutou hvězdu, nesměli chodit po chodníku, ani do kina, do hospody, na nádraží, atd. Jejich děti nesměly chodit do školy. Viděli jsme pak, jak je odvážejí v dobytčích vagonech do záhuby. Bylo nám líto zatčených i popravených tatínků. Ne rodinné, ale veřejné věci nás trápily. Věděli jsme, že jsme na té správné straně. Měli jsme doma pevné zázemí v rodině i „venku“. Byly jasné hranice mezi dobrem a zlem.

     Co dnešní dítě? Má někde pevný bod, základnu, nutnou k dobrému startu do života? Dvacetiletá studentka Klára neví dodnes, na čí straně by měla stát. Matka jí vyčítá, že ji neměla mít a zapíjí to. Otec žije s přítelkyní, má s ní malé děti a o Kláru nemá zájem. Věci veřejné? Na ty už Klára nemá čas ani sílu.

     „Tatínek s námi nebydlí a já nevím proč.“ Já dobře vím proč. Bohužel.