Seniorům

     Vážení senioři, toto oslovení je vlastně pro vás kompliment. V antickém Římě měl senior věk 40 – 60 let. Jen v tomto věku mohl být veřejně činný. Jaká to moudrost! Po šedesátce jsme už „senecti“, po osmdesátce dokonce „seniles“. To jen na vysvětlenou.

     Stáří se vplíží, aniž ho tušíš (Juvenalis). Naše víra by nám měla dávat moudrost vyvarovat se pošetilosti některých starců, kteří začnou „znovu žít“. Zaslouží si spíše politování. My ovšem, pokud nepodlehneme nástrahám světa, zůstaneme i ve svém věku žáky a někteří z nás, ti schopnější, se stávají našimi učiteli. Říkáme jim „animátoři“ (z latinského slova anima=duše). Tedy „životabudiči“. Nebudí už náš život tělesný (sport), ani život duševní (četba, studium), ale život duchovní.

     Mnozí z nás zažili ještě Protektorát, všichni odolávali rudé totalitě a dnes snášejí rozmary politiků i pozemského personálu Božího. Budiž vám čest! Byli jsme asi poslední generací, která se přiučovala tomu, co „zpívali staří“. Ta doba je definitivně pryč. Dnes mají teenageři „rozvinutou subkulturu s vlastním oblečením, s jazykem, který je rezistentní vůči jazykové komunitě dospělých, která by dříve byla jejich vzorem…Jedná se o hodnotu, která je již předem omezena na krátkodobý vzruch, který pomine a bude nahrazen dalším. V takové situaci se jistě lze dobře bavit. Není však zcela jisté, zda v ní lze opravdu plnohodnotně tvořit a žít“. Mezi námi a nastupující generací vzniká propast, kterou nemůžeme překlenout. Nám ovšem „v srdci nadále zůstávají hodnoty, sdílené našimi předky“. Dosud nebývalý konflikt. Jak jen ho řešit?

     My už nemáme mnoho času. Otevíráme Písmo svaté, čteme evangelia; víme, že nejúčinnější kajícnost není uboléváním nad hříchy, ale osobní projevy lásky ke Kristu. Je to růst k vrcholné aktivitě ducha, kterou musíme být zásobeni, abychom unesli růst pasivity života. Ta naštěstí ve chvíli poslední pomine, ale ve vrcholné aktivitě ducha budeme žít navěky.