Nové víno? Nové sudy?

     Před 800 lety stanul před papežem Inocencem III. František, zakladatel řádu Menších bratří. V lesku papežského dvora působilo jeho oblečení provokativně: on i jeho druhové byli bosí, oděni do pytloviny a přepásáni provazem. Purpurem zahalení kardinálové se usmívali: dovolme jim to! Nás to neohrozí, sem se tohle hnutí nemůže dostat! Trvalo to dlouho, ke škodě církve, že až po 800 letech se přece jen něco z Františkových zásad dostalo za zdi papežské rezidence. Začal konec karnevalu, konec tradice vypjaté dvorské etikety. Nastává tradice předávání živé víry. Obnovuje se návaznost na první tři staletí církve. Předává se žité evangelium, nikoli něco neživotného. Bude snad i konec dvojakosti katolické církve: té předkoncilní a nynější pokoncilní. Mrtvá litera versus Duch. Právníci versus apoštolové. Zastaralá řeč proti novému vyjadřování pravd víry. Kristus musel umřít, aby všechno mohlo zůstat při starém! Snad bude i konec námluv s lefébristy, pro které jsou latina, birety, pluviály a manipuly věcmi podstatnými. Kdo nás naučí tomu, co je podstatné?

     Bude to asi zákopový boj a těžko předvídat vítězství. Na Kalvárii se nikomu nechce…