Hříchy proti Duchu

     Vydavatelé našeho Kancionálu nám po celá léta tvrdošíjně připomínají, že Bůh je nejvýš spravedlivý. Ale právě toto tvrzení odporuje naší zkušenosti. Vkládá nevěřícím (i věřícím!) do úst otázku: Proč Bůh dopouští zlo? Proč nezakročí? To je častá otázka, ale nikdy nepřichází návrh JAK to má udělat. Stejný problém je s větou „Bůh je láska“. Proč nechá člověka trpět? (= proč není ráj na zemi?). My věřící víme, že se k „ráji“ blížíme. Vesměs loudavě, proto je pravdivé tvrzení, že Bůh je nejvýš shovívavý. On dal všemu svůj řád; člověku svobodu, rozum, svědomí – a srdce! Přidal ještě příklad Ježíšova života: ten přijal veřejnou hříšnici, zachránil cizoložnou ženu, pozval mamonáře Leviho i Zachea, na kříži odpustil loupežnému vrahovi, ba jej svatořečil. Ježíš hledá zatoulanou (hříšnou) ovečku a vezme ji na ramena. Vyhlíží marnotratného syna. Nepřišel pro spravedlivé, ale pro hříšníky. A je mnoho dalších nadějeplných slov i činů, kterými Ježíš potvrzuje Otcovu shovívavost. Čeká, většinou až do konce života člověka, klepe na jeho srdce a trpělivě čeká. Chce, abychom hledali „štěstí“ na správném místě. Snadné cesty jsou lákavé, ale bohužel nevedou k cíli. Adam a Eva nejsou historické postavy, ale prototypy člověka. Oba se vymlouvali, svou vinu ze sebe setřásali: neznali poselství a srdce Ježíšovo. My jsme na tom již lépe: Ježíše známe, učíme se u něho moudrosti, jsme plni důvěry. Spoléháme na jeho dobrotu (žalm 147). O tom by mohly vyprávět staleté zpovědnice.

     Jsou ale takoví, kteří po tomto všem šlapou, vysmívají se Bohu i Kristu; je jim to nejen lhostejné, ale i odporné. Hřeší hříchem neodpustitelným, hřeší proti Boží lásce, proti Duchu Božímu (Mk 3,28 i Mt 12,31). Osud to tragický celou vahou tohoto slova. Jsou to lidé zaslepení: buď mamonem, nebo svým intelektem. Známe dobře obojí „druh“. Ti první zaviňují svou hamižností obecnou nouzi a následně rebelie; ti druzí, často salonní, zdvořilí, bezchybní až neomylní, zmrazují klima celé společnosti. Známe je dobře; bylo by užitečné jmenovat je výslovně a hned by bylo jasno. Nikdy nejsou ani nebudou kajícníky. Jsou nenapravitelní. Oběma těmto typům jde o moc, ať už hrubou nebo rafinovanou. Oběma typům se naprosto nedostává lásky, ale zato pýchy v hojnosti. Zatímco bylo možno vidět bestiálního vraha, který v slzách přijímal svátost smíření, nikdo a nic nepřivede k slzám a kajícnosti zmíněné typy, i když nadělají ve společnosti více škody než zločinec několika svými skutky. Jim podobni jsou i výmluvní hlasatelé evangelia, kteří se v úzké společnosti vysmívají svým ovečkám. Znal jsem několik a hrozil se jejich cynismu. Dobří herci; mají rádi potlesk posluchačů a obdiv i důvěru dobroduchých lidiček.

     Kdo není schopen reflexe, uznání chyb a lítosti, není tedy ani schopen prosit o odpuštění a dostat je. Pošlapává nabídku Kristovu. Tady mám i obavy o pány, kteří v nedávné minulosti s radostí přijali funkce, úřady či tituly za spolupráci s totalitou. Nevím – žel – o nikom, kdo by se dobrovolně po sametové revoluci omluvil, odešel tiše do ústraní a tam poctivě sloužil. Naopak – mnozí se otřepali a hleděli si dál kariéry.

     Smysl každého člověka je naučit se radostnému sebedarování, ať partnerovi, rodině či společnosti. Jsou tací, kteří se k tomu dopracují díky svědomí a příkladů jiných. Nám k tomu pomáhá Kristova výchova.  Ta přes 2000 let trvá a zdá se, že zůstala jen na povrchu duše. Bohu sloužíme, milujeme ho a též bližního – jenže – bez lásky! Hledáme třísku v oku bližního a mlčíme k pokrytectví a přetvářce. Máme ohledy k vlivným důstojným a mocným sobcům. Leč spíše projde velbloud uchem jehly, než tito lidé do sféry Božího království. Jsou to „bludné hvězdy“ (Juda 13), „svůdci a antikristi“ (2 Jan 7), „opovážliví domýšlivci“ (2 Petr 2,10). „Pokolení zlé a cizoložné“ (Mt 12,39), „hadi, zmijí plemeno“ (Mt 23,33). Jak tvrdých slov užívá Ježíš, jindy shovívavý a láskyplný! Nedivme se; pýcha a moc ničí tento svět. Děkujme, že máme jasno!