Nouzová radost

 

     Jako je ctnost z nouze, tak je i radost z nouze. Kdysi jsem položil otázku stařičké paní von Truchses na zámku v Bundorfu, zda dnes máme vůbec možnost z něčeho se radovat? Ona hned vstala a zavedla mne do síně předků. Ukázala rukou na obrazy, že tohle je její radost. Tolik zajímavých lidí, ke kterým i ona patří. Pochopil jsem. Nejsem šlechtic, nemám žádné vynikající předky, jen lidi bezvýznamné. Ale už na tom zámku jsem si uvědomil, že téměř sedm desítek let patřím do Tovaryšstva Ježíšova, do jezuitského řádu. Ve svých 14 letech, roku 1945, jsem přišel do kláštera a po 4 letech na tamním gymnáziu jsem byl přijat jako novic natrvalo pod jejich střechu, rádoby navždy. Jenže přišla pohroma, „stepní záplava“ jak říkal Václav Renč; likvidace všeho křesťanského. Jsem vděčný za těch 9 let v komunitě, třebas to bylo 3 roky pod střechou institucí KSČ. To zlé se zapomene; zůstanou stovky postav v mé paměti, stovky zajímavých lidí, ke kterým i já patřím!!! Mnozí nám byli příkladem, zvláště pak ve velmi těžkých situacích totalitní doby. Nejen kněží, profesoři, představení, ale i bratři laici. To byli lidé, kteří po snídani odložili řeholní šat a oblékli montérky. Nastoupili do kuchyně, na bránu, do pekárny, do zahrady, do hospodářství, do dílen. Za 5 let mého pobytu na Velehradě jsem jich poznal asi 20. Další jsem pak poznal v internaci (1950-1951). Bratři pracovití, pokorní, zbožní. Už nikdy nebudou. Být ničím,  nikým, z lásky ke Kristu? Kdo by dnes…

     Nastal podzim. Brzy tma, smutno. Máme možnost z něčeho se radovat v dnešním světě? A tak se v duchu vracím – jako baronka von Truchses – k obrazárně, kterou nosím v sobě: k postavám dávných spolubratří. Já k nim patřím! Milí čtenáři, i vy jistě máte nějakou svou galerii. Je to paradoxní, ale žel – je to tak: mít radost ze zemřelých, když jiná radost v dnešním světě jaksi není. Modlívám se denně: „prosím Matku Boží Pannu Marii, všechny anděly a svaté, i vás, bratři a sestry, abyste se za mne u Boha nestyděli“.