I knihy mají své osudy

 

     Dne 10. 5. 1951 jsem nastoupil v Praze do rychlíku na Brno. V kupé mne oslovila dáma v letech: „Kampak, mladíku?“ Jeli jsme sami a tak jsem vyprávěl svůj příběh: novic Tovaryšstva Ježíšova, právě propuštěný z roční internace. Paní mně nabídla svou navštívenku i pomoc: Dr. Alžběta Birnbaumová, zasloužilá profesorka Univerzity Karlovy, dcera neméně slavného otce. Najednou jsem zjistil, že i v této hrozné době padesátých let se mi (ve jménu Tovaryšstva) otvírají mnohé dveře a množí se noví přátelé. A množily se i knížky s osobním věnováním. Kdysi způsobily hodně radosti. Co s nimi dnes, když je mně už přes osmdesát?

     Tento problém se zřejmě nedávno vyřešil u mého známého. Co úspěšný umělec i druhdy nebojácný disident měl také knížky s věnováním autorů. Jak si jich vážil, jak se jimi chlubil! A ejhle, dnes můžete některé z nich koupit za pár korun v antikvariátě. Jak to? Z knihovny je vyhodila „nová láska“, milenka, která vstoupila mezi tyto manžele i mezi jejich přátele. Sic.

     Copak knihy, ty nepláčou. Ale děti, ty pláčou…