Hlas lidu

     Je mně 81 let, asi bych už měl mlčet a dát slovo mladým. Nikdo nenašel odvahu mně to naznačit. Nebo mne někdo protěžuje?! Chtělo by to autora mladého, bystrého, brilantního, brizantního. Já už tomuto světu nerozumím. Proto dnes nechám mluvit matku šesti dětí, prostou ženu, mající polovinu mého věku. Napsala mně dopis. Copak má na srdci? Cituji z jejího dopisu: „aby (její) nejstarší děti (15 a 18) uslyšely v kostele něco inspirujícího a rozumného. Jsou zvyklé kázání neposlouchat a ono probublá kolem nich jako nějaký potůček. Někdy v podání našeho pana faráře spíše jako burácející bystřina v době tání. Ale ani ta „velká voda“ s dětmi moc nehne, neodnesou si zhola nic a já osobně také nevím, co s tou „bezbřehou vodou“, proudící všemi směry. Se šesti dětmi je člověk rád, že se do kostela vypraví ve vlastním městě. V kostele máme známé a kamarády, děti často zpívají s farní hudební skupinou při mši. Nakonec i toho pana faráře máme rádi. Je to šílenec, často s ním nesouhlasím a štve mě, ale to ještě neznamená, že ho nemohu mít upřímně ráda. Děti v tom věku jsou velice kritické a netolerantní. Většinu lidí označí jako „trapné“, asi aby zakryly své vlastní pocity trapnosti a nejistoty.

     Já, píše dále paní ve svém dopise, zase vůbec nerozumím modlitbě „Korunky k Božímu milosrdenství“. Co znamenají ta slova, adresovaná Bohu Otci? Proč jsme my katolíci tak přepjatí v té zbožné křeči ustavičného sténání po smilování a odpuštění? Není Bohu milejší naše láska ke Kristu a radost z něho? Vždyť marnotratný syn přišel k Otci jen proto, aby nezahynul hladem, ne z lásky k Otci, a dostal objetí a políbení! Tak mi to prosím příště vysvětlete. Vaše Jolana s rodinou.“

     Tak prosím; díky tomuto dopisu mám hned po ruce téma na příště...