Čtyřikrát bez znechucení

     Už osmý rok čekám každé jaro, až se zazelená březový háj pod mým oknem. Leč obrázek jako z Treťjakovské galerie nebude; řvaní pil ukončilo moji naději na jarní zeleň. Stromy leží rozřezány na kusy. Otevřel se prázdný prostor – k čemu? Jsem znechucen, nebo jen zarmoucen? To jen kvůli břízkám?

     V dubnu býval ve věznicích neklid. Blížil se 9. květen, kdy se vyhlašovaly amnestie. Rostla naděje. A když se nenaplnila, nastalo rozčarování, znechucení, smutek, rezignace, ba zoufalství. Ale ne u všech! Byli tam i lidé, připravení jít tvrdou zkouškou, ba za každou cenu, k vytčenému Cíli. Až se odtud přece jen dostali, nebyli znechuceni –nácti lety ponižování a křivd, ale dali se do práce v národě, i nadále posilováni tímtéž Duchem.

     O paní Hanu se její matka už od narození nestarala. Odložila ji. Ale až tato „matka“ zestárla, vzpomněla si, že její dcera Hana má přece povinnost o ni pečovat! Ta, ač sama invalidní, to přijala. Leč nesměla se matky ani dotknout, natož ji obejmout nebo políbit. Nenechala se tím znechutit. Dnes je její matka v Bohnicích. Kvůli Alzheimru svoji dceru nepoznává a tak se nechává objímat a líbat na ústa i sama polibky vrací. Koho má asi přitom v podvědomí??? O to se ale Hana nestará.

     Včera byl v Lidových novinách dotaz Janu Sokolovi: „Jste taky ze všeho znechucen?“ Odpověď: „Kdepak, vůbec ne!...Stačí se projít nebo i podívat z okna, dívat se vlastníma očima“. Jenže Jan Sokol se dívá jinýma očima než ostatní. Očima člověka, jehož duše je „shovívavá, dobrosrdečná, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, všechno omlouvá, nikdy nad nikým nezoufá, všecko vydrží“. Nepřipomíná vám to něco z Literatury? Vážení, nestačí zůstat jen u Karla Hynka Máchy!