Umřel Ota Mádr

 

     Kněz, profesor morálky, disident, politický vězeň, trošku ultramontán. Nekrology, které se mi dostaly do rukou v mé poustevně, něco opomenuly. Za prvé to, jak se zachoval po „vítězném Únoru“. Kdo mohl, uprchl tehdy na Západ, do svobodného světa, pryč od rudé totality. Milý Ota se sem ale vrátil z Říma, ze závětří duchovního prostředí! Spolu s Bohumilem Kolářem oba vyznali: byli jsme přece svěceni pro práci v naší vlasti! Naše místo je tady! Láska k české církvi a vlasti stála Otu 15 let těžkého žaláře. Podobně dopadl i P. Kolář. Avšak než se to stalo, zaseli dobré semeno do duší, které ovlivnili.

     A pro ty lidské duše Ota pracoval ihned po propuštění z vězení. Dostal úkol od Sboru ordinářů, aby jako uznávaný moralista vypracoval Pastorační směrnice k encyklice „Humanae vitae“. Tato listina papeže Pavla VI. o manželském intimním životě byla zdrojem vážných otázek a nepokoje věřících. Laická veřejnost ji tvrdě odsoudila pro její rigorizmus. Mádr tomu svým výkladem ulomil hrot. Jeho směrnice vyšly jako oběžník Sboru česných Ordinářů v Olomouci, úředně vydaný dne 28.6.1971. Dnes odpočívají v zaprášených archivech farních depozitářů. Staří kněží na ně zapomněli, mladí o nich nevědí. Jak by se jim ulevilo ve zpovědnicích! A nejenom jim, ale především křesťanským manželům! Kdo by dnes vyčítal Otovi jeho benevolenci, ať se podívá na podpisy lidí za to zodpovědných: biskupů Trochty, Tomáška, Skoupého a Hloucha, lidí na prahu svatosti. Těch, kteří tušili, že hříšníci dojdou v církvi pochopení jen v případě, že tam najde pochopení i milosrdný Kristus. Osudy těchto statečných biskupů i vězňů Oty Mádra a Bohumila Koláře mají jedno společné: že pravdivost a láska mají vždycky vyhrazeno stejné místo, jaké měla láska Kristova: kříž.