Quae patria, quae patria?

 

     Chvála všem, kteří svou dovolenou prožili kdes v krásném koutu naší vlasti! Vždyť – zemský ráj to napohled! Paradisus desuper! Tak jsme to zpívali mezinárodně díky Dominiku Peckovi: „A to je ta krásná země, země česká, domov můj“ – „ecce terra pulcherrima, Bohemia, patria…“

     Líbezná místa v krajině přitahují: místa se studánkami, Božími mukami, sousošími a kapličkami. Kopce a hory shlížející do kraje jsou ozdobeny kostelíky, ba někde nádhernými chrámy, navštěvované celými generacemi předků. Místa v přírodě, povýšená na kult Boží oslavy. Zřejmě vábila i Kelty či Markomany svou polohou – proč ne? Ale jejich magičnost přece nepochází pouze z „tajemna“ země. Podle vyznavačů kultu „Matky Země“ a některých hledačů záhad jsou tato místa obdařena neosobními božskými silami, silně působícími na člověka. Neznámá, neosobní tajuplnost polechtá, přivábí – ale nic víc. Lidé sem chodili a chodí, protože je tu krásně a dobře. Lidé – ti jsou jedním komponentem celé té magičnosti místa. A tím druhým je ten, který „přikázal, a bylo to stvořeno, on dal tomu povstat“ (žalm 148). „On má ve svých rukou hlubiny země, temena hor patří jemu…souš vytvořily jeho ruce“ (žalm 95). „On je tvůrce hor a stvořitel větru, on působí úsvit i soumrak, šlape po posvátných návrších země“ (Amos 4,13).

     A tak spolu s člověkem „šlape“ po posvátných místech i Bůh. Nachystal člověku tato líbezná místa snad i jako náhradu za utrpení od „Matky“ země: tajfuny, zátopy, zemětřesení, tsunami…

     Ano, je to tajuplné, ale OSOBNÍ: je za tím Někdo; někdo neznámý a nepochopitelný, jenž se nám však ukázal jako poznatelný právě na naší planetě s předchutí slibu: „V domě mého Otce je mnoho příbytků. Odcházím, abych vám připravil místo. Pak přijdu a vezmu si vás k sobě“ (Jan 14,2-4). Ergo: Quae patria? Kde domov můj?