Kdo nic nedělá, nic nepokazí...

     Nevím, zda v životopisu blahoslaveného Moraváka Otce Trčky se píše o jeho smrti pravda, že totiž jeho posledním přáním bylo, aby mu u lůžka kokrhal Jano Dieška. Trčka se cítil jako doma na dvorku rodné chalupy a přitom umřel. Ani nás nenapadne, že se tato „idyla“ odehrávala v nejtěžší věznici Slovenska. Skončil život bez kazu a chyb. To jiní noví blahoslavenci neměli tak idylické konotace, ani – žel – nebyli bez chyb. O těch se bude psát (možná) až za sto let, kdy to nebude tak bolet. A třeba bude – opačně – za sto let blahořečen Felix Davídek, kontroverzní biskup skryté církve za totality. Ten udělal mnoho chyb, ale na rozdíl od ostatních chybujících předběhl dobu také asi o sto let. „Více sluší poslouchat Boha než lidi“ (Sk 5,29), říkal ustrašeným prelátům. Ani 14 let těžkého žaláře mu nevzalo elán.

     Roku 1962 mně svatovítský kanovník a mnohaletý vězeň Dr. Jaroslav Kulač ukazoval italsky psaný dopis do Vatikánu. Uváděl tam, že sice máme dost biskupů na svobodě, ale žádného organizátora skryté církve. Kdyby se stal biskupem Davídek, ten by riskoval. Felix to pak opravdu roztočil a riskoval tak, že byl po roce 1989 docela úředně označen za blázna. Opřel se o „mexické“ fakulty, o situaci v prvních staletích církve, o list apoštola Pavla Timoteovi (3, 2-5) a Titovi (1, 5-9) o svěcení zralých mužů ke kněžství. Proslulý vězeň František Mikulášek SJ svatého života říkal už před 50 roky, že jestli to církev opomene, ztratí spoustu vzácných kněžských povolání. Modlíme se za nové kněze 50 let a žádný výsledek! Protože je nutno nejen se modlit, ale i jednat. Davídek jednal. Často zbrkle, ale přece po něm zůstalo spousta probuzených lidí a několik desítek vysvěcených kněží z lidu, čímž setřel rozdíl mezi klerikální a „laickou“ církví. Nečekal, kdo za ním přijde. Jako Ježíš i on ukázal prstem – ty – a ty – pojďte! Jel na plný plyn v protisměru a malodušní se křižovali. V lednu uplynulo 90 let od Davídkova narození. Nevím o nikom, kdo by na to vzpomenul. Goliáš je zřejmě nesmrtelný.