Advent zatím bez konce

 

     Než se nadějeme, uteče advent, utečou Vánoce i Silvestr. Dárky „od Ježíška“ ještě chvíli těší, z Ježíška v jesličkách nám zbude naše Pražské Jezulátko, a to už nám naděluje jen poštovní poukázky typu A, aby mělo na nové šatičky a střechu nad hlavou. Střechu lepší, než byla ta v Betlemě. Kostely nabité o půlnoční lidmi se zase vyprázdní a zůstane hrstka věrných. Našel vůbec někdo v této době cestu ke Kristu? Nescvrkává se to Boží království každým rokem úmrtím „pravých“ katolíků? Ve chvíli takových obav je dobře si připomenout, koho bral Ježíš za svého života vážně. Jaké to lidi on vyhledával a chválil. Zacheus, Samařanka, Matouš, Magdalena, lotr na kříži. „Nejsi daleko od Božího království“, slyšeli od něho. Nejsou daleko od Božího království ani dnes např. manželé, usilující o udržení svého vzájemného vztahu. Rodiče, kteří nehází flintu do žita kvůli nezdárným dětem. Když student nechce udělat díru do světa, ale jednou poctivě sloužit společnosti, tam je Boží království blízko. Kdekoli kdo pracuje poctivě, nešplhá a neintrikuje, tam je Boží království blízko. Kde zdravotní sestra nepočítá hodiny, ale chce pomoci, tam je Boží království blízko. Kde lékař nehrozí odchodem kvůli penězům, tam je Boží království blízko. Krátce: všichni, kteří slouží bližním a používají darů, které dostali nezištně k dobru spoluobčanů, ať o Bohu vědí málo nebo vůbec nic, patří Ježíši Kristu (Mt 25, 37-40). Zaslouží si nazývat se ČLOVĚK. Na konci života je čeká překvapení. Bůh má totiž advent bez konce, lépe řečeno – dokud bude poslední člověk živ, čeká Bůh na jeho příchod. A tak můžeme meditovat po celý rok, kdy to království Boží začíná a kdo do něho směřuje. Možná, že tak rozeženeme naše obavy, obavy věrných katolíků.