Závěr

Dnes končíme cyklus o mši sv. A tak možná bude dobré se podívat, k čemu nám to bylo a bude. Šlo nám o to, abychom prohloubili svůj vztah s Kristem právě ve mši sv. II. Vatikánský koncil nám říká: „Matka Církev si přeje, aby všichni věřící byli vedeni k plné, uvědomělé a aktivní účasti na liturgických úkonech, jak ji vyžaduje sama povaha liturgie. K takové účasti je křesťanský lid, jako vyvolený rok, královské kněžstvo, mocí křtu oprávněn i zavázán. Tuto plnou a aktivní účast všeho lidu, je třeba při obnově a pěstování posvátné liturgie, mít co nejvíce na zřeteli. Je to první a nezbytný zdroj, ze kterého mají věřící čerpat skutečně křesťanského ducha. Proto se mají i duchovní správcové o takovou účast na liturgii svědomitě snažit v celé pastorační činnosti patřičným poučováním.“

Možná jsme již všimli, že ve mši sv. je jedna příprava za druhou. Nic důležitého se neděje bez přípravy. Celá eucharistická bohoslužba je na začátku připravována vstupními obřady, na evangelium se připravujeme písní, prosbou za očištění srdce, obětní dary jsou připravovány obětováním v průvodu a modlitbou a na eucharistickou modlitbu se připravujeme modlitbou chvály (prefací), na svaté přijímání se připravujeme od modlitby Otčenáše. Bez přípravy není slavnost. Možná právě proto neumíme slavit, protože žijeme příliš rychle, povrchně, na nic se nepřipravujeme a tak nemáme ani zkušenost a zážitek slavnosti. Ale Bůh zná nitro člověka a proto všechno, co je důležité chce, aby bylo připraveno.Dnes máme mluvit o závěrečných obřadech mše sv. A ty nám říkají jednu důležitou pravdu – celá mše sv. je přípravou na všední křesťanský život.

Není naším úkolem se uzavřít v nějakém ghettu, ale zde se mají zapálit naše lampy, aby hořely, máme nést Krista tam, kam jdeme.

Každá mše sv. je slavena v nějakém konkrétním společenství. Je platná v každém kostele. Ale jenom v tom společenství, ve kterém žiji a kam patří, je zasazena v plnosti do reality života a vztahů, které člověk prožívá. Křesťanství bylo odjakživa prožíváno v místních společenstvích. Apoštol založil někde místní církev, vyučil křesťany ve víře, položil základy, ustanovil starší, kteří se o tu obec starali a poté zakládali další církevní obce. Tyto obce spolu komunikovaly, posílali si dopisy, apoštolé je navštěvovali, ale byly soběstačné, samostatné. A tak od počátku křesťané věděli, že patří do jediné Církve, ale také do naprosto konkrétního společenství. Do církevní obce, že v církvi není bezdomovcem, že má někde svůj domov. Tento princip v Církvi trvá dodnes. Nástupci apoštolů jsou biskupové a diecéznímu biskupovi je svěřena určitá část církve, určité území, kde biskupovi pomáhají kněží, kteří spravují části, obce – farnosti. Kněz – farář – na svém území není svým pánem, ale zastupuje biskupa. Tyto farnosti představují celou viditelnou církev žijící na celém světě. Farnost není jen území, ale krásně to říká Jan Pavel II: „Farnost představuje formu místní realizace Církve, je to Církev, která žije uprostřed příbytků svých synů a dcer.“

Každý z nás by měl najít své místo v konkrétní farnosti. A jak máme být zapojeni? Dekret II. vatikánského koncilu „O apoštolátu laiků“ říká. „Poněvadž laici mají účast na úřadě Krista, kněze, proroka a krále, podílejí se aktivně na životě a činnosti církve. Uvnitř církevních obcí je jejich činnost tak nutná, že apoštolát pastýřů bez ní většinou nemůže dosáhnout svého plného účinku. Skutečně apoštolsky smýšlející laici, podobní těm mužům a ženám, kteří pomáhají Pavlovi v hlásání evangelia (srov. Sk 18,18.26; Řím 16,3), doplňují, co chybí jejich bratřím, a osvěžují ducha jak pastýře, tak ostatního věřícího lidu (srov. 1 Kor 16,17-18). Sílu čerpají z činné účasti na liturgickém životě své obce a horlivě se podílejí na její apoštolské aktivitě. Přivádějí k církvi lidi třeba i velmi vzdálené. Usilovně spolupracují při hlásání Božího slova, především katechetickou výukou. Svou odbornou zkušenost dávají k dispozici a činí tak duchovní správu i správu církevního majetku efektivnější“ (Apostolicam actuositatem 10)

Farnost je společenství těch, kteří o tu místní církev mají upřímný zájem. Z tohoto pohledu živé farnosti nemusí ty ohlášky, které jsou na konci mši sv. být jakousi formalitou a nutností. Mohou se stát konkrétní výzvou i úkolem. Než se rozejde toto společenství, může každý vědět, co je třeba dělat. Je třeba oznámit všechny důležité věci, které by společenství, jako celek, mělo vědět. Stručně, konkrétně. Stále je v nás zažité smýšlení, že ve velké míře záležitost kněží, je to ale záležitost celého společenství a každý podle svých schopností, sil a darů mají pomoci. Po ohláškách se kněz může vrátit k hlavní myšlence ze čtení nebo z homilie. Jde o to, abychom z kostela vyšli a odnášeli si nějakou konkrétní část Božího slova pro svůj týden. Může se stát pro nás refrénem v našich myšlenkách. Proto je dobré zopakovat hlavní myšlenku dříve, než se rozejdeme. Na konci mše sv. kněz udílí požehnání – je to udílení Boží moci k uskutečňování života podle evangelia. Nový misál obsahuje krásná rozšířená požehnání pro různé příležitosti a slavnosti. Každé požehnání končí křížem – z Kristovy oběti čerpáme moc, abychom pro Boha žili a že naše spása je dílem celé Nejsvětější Trojice. Ten kdo má víru si cení požehnání. Víra a důvěra v Boží moc nás požehnání otvírají. Nežehná nám kněz, ale všemohoucí Bůh, a to proto, abychom se stali nositeli jeho lásky a moci. Právo žehnat mají rodiče svým dětem, je to krásný zvyk, když v rozhodujících okamžicích života, před maturitou, svatbou a jiných událostí, dostává požehnání od rodičů. Žehnat znamená dobrořečit – vyprošovat dobro.

Po požehnání následuje rozeslání. Starobylá výzva: „Ite, missa est“ je překládána různě. Poláci to překládají významem: „Jděte, oběť je skončena“. Francouzi: „Jděte v pokoji Kristově“. My říkáme: „Jděte ve jménu Páně“ a Angličané: „jděte, jste posláni“. A to poslání asi nejvíce odpovídá originálu. Lid nasycený pokrmem má jít a přinášet plody. Církev když končí eucharistii si musí uvědomit své misijní poslání. Tedy každý má přijmout toto poslání a jít. Na prvním místě je třeba Krista přinášet domů do vlastní rodiny.

A nezbývá než každému z Vás přát plnost prožití mše sv. Jaká bude – nezáleží tolik na knězi, jak ji připraví, ale s jakým srdcem na ni přicházím já sám. Jsme pozvání být „živým tělem“. Kéž i tyto páteční večery pomohou lépe poznat a prohloubit smysl eucharistie. Každý je zván a pro každého platí pozvání. Každý může být obdarován. Můžeš, ale nemusíš. Ježíš nenutí, ale zve. Radost z toho pozvání ať provází každý Váš krok. Ze srdce Vám žehnám.

P. Petr Stejskal