Přinášení obětních darů

Začínáme druhou část mše sv. – bohoslužbu oběti. Středem této bohoslužby je obětní stůl. Ve starokřesťanských bazilikách byl přenosný, později kamenný. Pak se obětní stoly stavěly nad hroby světců nebo se do stolu (menzy) vkládaly ostatky svatých. Proto ty staré oltáře mají charakter rakve – hrobu. Dnes se vrací církev ke stolu, který je uprostřed věřících. Na obětním stole hoří svíce – je to symbol života Krista. „Já jsem světlo světa.“ Kromě doby postní zde jsou i květiny. Nesmí být umělé, protože mají být znamením, že Ježíš je život. Oltář je přikryt plátnem, na který poté ministrant rozkládá ještě jedno plátno, tzv. „korporál“, pro zachycení případných úlomků z hostií. Kromě  misálu s modlitbami na oltáři nemá být nic víc, aby vynikly přinesené dary – chléb v misce a víno v kalichu. Mohli jsme si všimnout při bohoslužbě slova se na vše důležité nejprve připravíme a pak to teprve probíhá. A tak i na to nejdůležitější setkání s Kristem – na tajemství jeho oběti se připravujeme přípravou darů.

Je krásným zvykem konat obětní průvod. Při liturgii si máme uvědomit spoustu postojů. V knize Deuteronomium (5. kniha Mojžíšova) čteme: „Až dojdeš do země, kterou ti dává za dědictví Jahve, tvůj Bůh, až ji budeš vlastnit a budeš v ní bydlet, budeš vyzdvihovat prvotiny ze všech plodin půdy, jež tvým přičiněním vyrostou v zemi, kterou ti dává Jahve, tvůj Bůh. Vložíš je do nůše a odebereš se na místo, které si vyvolí Jahve, tvůj Bůh, aby tam dal přebývat svému jménu. Vyhledáš kněze, který bude právě v úřadě, a řekneš mu: „Prohlašuji dnes Jahvovi, svému Bohu, že jsem přišel do země, o které Jahve přísahal našim otcům, že nám ji dá.“ Kněz ti vezme z ruky nůši a položí ji před oltář Jahva, tvého Boha.“ (Dt 26,1-4)

Jeden z postojů, který máme mít je vděčnost. Vše co máme a co jsme patří Bohu. Hory, lesy, všechno živé, vše je Jeho dar.  Země byla stvořena a darována člověku. Tedy každá mše sv. mi může připomenout, že mám být vděčný za vše, co dostávám z jeho ruky. Chleba a víno jsou základní součástí výživy chudých lidí – alespoň na východě. Proto si zasluhují naši úctu a vděčnost. Chléb, který my vyhazujeme, a na druhé straně zeměkoule by byli ochotni pro něj pracovat celý den, ukazuje, jak daleko jsme se vzdálili od Boha. Možná si vzpomínáme, že se líbal chléb, který spadl na zem, a že ještě dnes žehnáme chléb dříve, než ho nakrojíme. Víno o kterém mluví Písmo jako o symbolu společenství, ztratilo svůj význam. Bylo degradováno opilstvím. V poháru vína dnes spíše lidé vidí slzy neštěstí a křivdu, kterou do rodiny vnáší alkohol. Zatímco víno v rukou Ježíšových bylo znamením přátelství. A tak nám Ježíš připomíná, abychom zachovali úctu a vkus při pití vína. Při přinášení obětních darů můžeme Bohu nabídnout svou práci, vše, co jsme dělali pro dobro lidí. Vždyť naše práce by měla patřit Bohu. A Kristus, kterému ji odevzdáváme, ji přijímá a dává ji hodnotu věčnou.

Víno pak je symbolem všeho, co člověka bolí. Vinné hrozny je třeba slisovat a nechat zkvasit. Víno je symbolem všech míst, kde lidé trpí - nemocnice, vězení, války. Kristova krev jakoby chtěla v sobě spojit všechna lidská utrpení. A jestliže své utrpení jemu dáváme, on je očišťuje a spojuje se svým. Není krásnějšího místa, kde můžeme položit na oltář nejen své utrpení, ale i utrpení celého světa, aby to Kristus mohl použít pro naši spásu. Proto se kněz modlí: „Požehnaný jsi Hospodine, Bože celého světa…“ Prosíme, aby Bůh vstoupil do celého našeho života.

Jaké dary můžeme Bohu dát?

·        První dar je nutný – usmíření„Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.“ (Mt 5,23) Je nemožné, aby mezi lidmi nedocházelo ke konfliktům. Ale je na obou stranách, aby se nad sebou zamyslely. Nikdy není na vině jen jedna strana. Z tohoto lidského nedorozumění vede jen jedna cesta – odpuštění a smíření. Dát odpuštění a přijmout odpuštění. To je podmínka, aby Bůh přijal naši oběť. Je třeba přijmout, že lidé jsou zlí, a že já také nejsem chodící dokonalost. Je třeba odpustit hříchy, protože i my potřebujeme odpuštění. Toto odpuštění není otázkou citu a sympatií, ale na prvním místě je to věc vůle a rozhodnutí. Mám nechat svůj dar před oltářem a jít za tím, kterému jsem ublížil a říci: „Odpusť mi.“ Jít za tím, kdo mi ublížil a říci mu, že již jsem odpustil… Může se stát, že můj cit se tomu bude bouřit, člověk mi bude nadále nesympatický, nepříjemný, ale my nemáme v moci svůj cit, ale svou vůli – co chceme – a svůj čin. Proto je třeba se nezatvrdit v nepřátelském mlčení. Tam kde je to možné, vykonat skutek pomoci. Utišení citu nesympatie je jen otázkou času a milosti – je třeba se modlit a čekat. Ve víře se dívat Ježíšovýma očima a jednat jako on: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“ Máme proto v přinášení obětních darů jedinečnou šanci. A Bůh, který vidí do srdce, rád tyto prosby vyslyší.

·        Další dar je hmotný. Od samého počátku existence církve si byli křesťané vědomi své materiální odpovědnosti. Z toho vychází charitativní činnost. Později byly nahrazeny finančním vyjádřením – dávám ze svého nadbytku. Někdo může dát i ze svého nedostatku, jako chudá vdova. Není to vlastnictvím kněze, je to nás všech.

·        Dalším darem je ochota ke službě. Tato část následuje po bohoslužbě slova – a ono se má stát konkrétním dobrem. „Proč mne oslovujete `Pane, Pane´, a nečiníte, co říkám?“ (Lk 6,46). „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači - to byste klamali sami sebe! Vždyť kdo slovo jen slyší a nejedná podle něho, ten se podobá muži, který v zrcadle pozoruje svůj vzhled; podívá se na sebe, odejde a hned zapomene, jak vypadá. (Jk 1,22 – 24). Při přinášení obětních darů si máme uvědomit, kolik lidí kolem nás čeká na naše dobré slovo, gesto, pomoc. Sami se máme stát chlebem. Ježíš říká: „Dejte vy jim jíst!“(Mk 6,37) Máme přinášet Bohu dary s ochotou Bohu sloužit. „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (Mt 25,40) Bohu dáme vždycky málo, pokud mu nedáme sebe. On očekává, že se mu s vírou a láskou svěříme. Pokud to neuděláme, pak jakýkoliv dar je jen pokusem Bohu zavázat oči. Proto se kněz při přijetí darů modlí: „S duší pokornou a se srdcem zkroušeným pokorně prosíme, Bože, abys nás přijal. Ať se dnes před tebou staneme obětí, která se Ti zalíbí.“ Jestliže se nedarujeme Bohu v lásce, pak ztrácí opodstatnění i naše odpověď, kterou říkáme na jeho výzvu: „Modleme, aby Bůh přijal oběť své církve“ vždyť Bůh nás nemůže přijmout, když my sami nechceme.

Chléb bez kvasnic, víno bez příměsí. Víno se ředí vodou – dříve to byl praktický prvek – víno v orientu bylo silné a ředilo se. Dnes se tomu dal prvek duchovní, kněz pak říká: „Jako se tato voda spojuje s vínem, ať jsme spojeni s božstvím věčného slova spojeného s naším lidstvím.“ Chléb je také symbol společenství. Stojíme před Bohem jako společenství - lid. Musím se zříci sebe, jako bych byl rozdrcen – jako zrno – zpečen…

Modlitba nad dary má znamenat, že dary, které jsou na oltáři, chléb a víno, jsou vyňaty z profánního užívání a jsou určeny pro Boha.  Má vyprosit zvláštní požehnání pro tyto dary, které budou proměněny Duchem svatým. Často vyjadřuje radost nad tou výměnou, které jsme účastni. Bůh přijímá tyto dary a nakonec nás ještě mnohonásobně obdarovává. Příprava darů je počátkem velikého tajemství. Vidíme, jak je všechno zakotveno v tom, co je prosté, lidské, všední a obyčejné. Bůh sestupuje k nám a my s celým svým životem vystupujeme k Bohu. A to si máme uvědomit v prostém úkonu přinášení obětních darů.