Přijímání

Mše sv. je obětní hostina. „Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním. Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.“ Lk 22,14-15. Pro Ježíše tato večeře byla důležitá a jedinečná chvíle. On na tento okamžik učedníky připravoval. Proto jej umístil do večeře na rozloučenou. Odchází a přece je tolik miluje. Touží být s nimi jedno – jako by prosil – dovolte mi, abych žil ve Vás. Naplněním této touhy je eucharistický chléb. On je ve svém Otci, my v Něm a On v nás. To je sv. přijímání.

Při každém sv. přijímání by se měly setkat dvě touhy – touha našeho Pána, který touží po nás a touha učedníka, který touží po svém Pánu. Každý touží po tom, aby byl milován, aby byl přijat. Naplnění naší samoty nemůže udělat člověk – v tom nejhlubším místě svého srdce člověk zůstává sám a to proto, že jsme byli stvořeni pro Boha. Člověk má ve svém srdci tuto samotu, aby mohl toužit po Stvořiteli, po Bohu. Ježíš skrze eucharistický chléb vstupuje do této naší samoty. Jednota manželů, jednota matky a dítěte… to vše jsou obrazy eucharistie. Jestliže jsem pochopil, že žádný člověk nemůže tuto samotu naplnit, pak se může zrodit touha po Bohu a můžeme také nalézt způsob, jak tuto touhu naplnit. Je to eucharistický chléb. Tato touha je nejlepší přípravou na přijetí našeho Pána. Tato touha, jak říká sv. Augustin, rozšiřuje srdce a čím je srdce širší, tím více milostí může pojmout. Ježíš přichází jako proud lásky. A jestliže člověk, který ho přijímá, je lhostejný, je chladný, tak z toho je pouze zase jen vlažnost. Jestliže člověk, který ho přijímá, je rozehřán touhou po něm, tak z toho vyroste vroucí láska. A tato naše touha nespočívá v citu, spíše ve vůli a odhodlanosti, rozhodnutí – toužím a chci Ježíše přijmout. Mluvili jsme o tom, že ve sv. přijímání nás Kristus spojuje sám se sebou, zapojuje nás do svého těla. V Kristu máme spojení se všemi křesťany, kteří spolu s námi slaví eucharistickou oběť. Ale nejenom to, skrze Krista jsme spojeni se všemi křesťany, kteří přijímají eucharistii kdekoliv na světě. Se všemi biskupy, kněžími, a nejen to, ale i s těmi, kteří jsou již v nebi – se všemi svatými, protože i s nimi tvoříme Kristovo tělo – tajemství církve. Skrze sv. přijímání se dostáváme mimo čas. Eucharistií je církev, Kristovo tělo, budováno.

¨     Jestliže přistupuji ke stolu Páně musím být v jednotě s církví. Proto ke sv. přijímání nemohou ti, kteří nesdílí jednotu s církví. Mohu přijímat eucharistii v kostele pravoslavném, nebo řeckokatolickém, ale ne v evangelické modlitebně. Nespojuje nás jedna víra.

¨     Ke sv. přijímání nemohou přistoupit ti, kteří sice patří k církvi, ale sami se od Krista oddělili „smrtelným hříchem“. Musí se usmířit – sv. smíření.

¨     Ke sv. přijímání nemohou ti, kteří žijí ve stavu neplatného manželství, nebo ve stavu jakéhokoliv církevního trestu, exkomunikace za zvláště závažné hříchy. Nejprve musí být sejmut trest, pak odpuštěny hříchy a potom teprve je otevřena cesta přijmout Krista. Ke sv. přijímání nemůže přistoupit ten, kdo neodpustil svému bratru, kdo žije v nenávisti, ve vědomé zlobě, kdo se nechce smířit. Bůh nám nemůže odpustit, jestliže my sami jsme neodpustili. Bez odpuštění v srdci nelze přijímat. Vždyť Ježíš chce ze mne i z mého nepřítele mít jedno tělo.

Jeden misionář, který objížděl své misijní stanice, kam se dostal asi jednou za měsíc, měl tento zvyk. Když přijel, vzal trs trávy a ten dal do rukou jednomu člověku. Ten měl tento trs trávy předat dál. A to mohl udělat jedině tehdy, když si byl vědom, že je smířen se všemi lidmi té vesnice. A tak ten trs trávy putoval jako pozdravení pokoje od jednoho člověka ke druhému. Po polích, po lesích, kde bydleli. Ten misionář mezi tím vyučoval, navštěvoval nemocné a teprve večer se sešla celá církevní obec, aby slavili eucharistii. A když se ten trs trávy vrátil  do rukou toho misionáře, mše sv. byla. A stalo se třeba, že otec a syn byli rozhádaní, nemluvili spolu a nechtěli se smířit, tedy nemohli si předat ten trs trávy a on se nevrátil misionářovi do rukou, a ten den mše sv. nebyla. Promluvil k lidem a odcestoval. Vrátil se za měsíc a všichni věděli, že pokud se ti dva nesmíří, mše sv. nebude.

Teprve když dokážeme přijmout jeden druhého, můžeme být poznáni jako Ježíšovi učedníci.  A ježíš může být rozpoznán uprostřed nás. „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým.“ Jan 13,35

Zde je úryvek z deníku jednoho faráře:

Jakou bych chtěl mít mši sv. ve své farnosti? Chtěl bych, aby se v kostele cítili všichni jako v rodinném domě. Mezi sebou a všichni společně s Bohem. Na tom mi nejvíc záleží. A zároveň chápu, že dosažení této jednoty je nejtěžší. Lehčí je recitovat mešní odpovědi, číst modlitby z misálu, než si všímat bližních, zbavit se lhostejnosti k nim a milovat je jako sebe a přát dobro všem. Chtěl bych, abychom všichni byli v hlubokém vnitřním společenství mezi sebou a s Bohem. Jak to udělat, aby nám pán stojící pod kůrem, neviděl v pánech kolem sebe jen lhostejné stojící cizí lidi, ale aby v nich viděl církev? Aby elegantní paní neklasifikovala zlostně jiné, méně elegantní paní stojící kolem, ale aby se cítila jako jedna z nich? Je to však nutné k tomu, aby se mše sloužila dobře, nutnější, než to zbožné klekání a žehnání se. Na první místo, jestliže jde o účast na mši svaté, bych postavil ovzduší v kostele. Ovzduší jednoty a lásky.

Plná účast na mši sv. spočívá vždy v tom, že přijmeme Krista ve sv. přijímání. Být na mši sv. a bez důvodu nejít ke sv. přijímání je stejný nesmysl, jako být pozván na hostinu nebo na svatbu a říci, že nejím, říci, že ať se nezlobí, že se na to podívám, že to mají hezky nazdobené, ale jíst nebudu. Je to jako bych Kristu řekl: „Pane, potřebuji Tě, ale ne zas až tak moc.“ Je to jako být u pramene vody, mít žízeň a nenapít se. A tak se vyskytují nejrůznější falešné důvody, proč ke sv. přijímání nejdu.

¨     Tradice názoru, že před sv. přijímání se přece musím vyzpovídat. Tito lidé, pak chodí ke sv. přijímání 1x, max. 2x do roka. Ježíš ale neřekl: „vezměte a dívejte se“, ale „vezměte a jezte!“

¨     Nechodíme ke sv. přijímání protože máme hříchy. To je pravda, ale jedině smrtelný hřích je překážkou. Běžné hříchy Bůh odpouští – pro naši lítost, vroucí modlitbu, pro dobré skutky lásky, které vykonáme, pro naslouchání Božímu slovu. A i v samotné mši sv. máme úkon kajícnosti, kde litujeme svých hříchů, a víme, že Pán nám odpouští. Sv. přijímání není pro dokonalé a svaté, ale pro slabé, aby se svatými stali. „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ Lk 5,31 Vždyť přece každý z nás před sv. přijímání vyznává: „Pane nezasloužím si, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a má duše bude uzdravena.“ Přesto někdo se může cítit jako nehodný a to bez rozumného důvodu. V tomto případě je třeba dát na Ježíšovo slovo – důvěřovat a jít. Ježíš nechce být vězněm ve svatostánku, ale chce přebývat v nás. Pokora, lítost a radost z toho, že Pána mohu přijmout, očisťují. (Hodina před sv. přijímáním je eucharistický půst – a to z důvodu úcty ke Kristu) Nejíme a nepijeme nic, než vodu. To neplatí pro nemocné, diabetiky. Není důvod, abychom tuto hodinu měřili na stopkách. Nebrání-li nám žádná osobní překážka, pak je samozřejmé jít ke sv. přijímání. Pokud jsme ale týž den podruhé na mši sv., smíme jít ke sv. přijímání jen v případě, že jsme opravdu na celé mši. Je to opět z důvodu úcty k eucharistii, aby se toto přijímání některými lidmi neznevážilo.

Nejdůležitější podmínkou k přijetí Krista je naše víra. Nedostatek víry svazuje Ježíšovu moc. Jako mezi obyvateli Nazareta nemohl učinit žádný zázrak a divil se jejich nevěře, tak se diví i dnes v našich kostelích. Nemůže vykonat ty skutky, ta znamení, ta uzdravení, která by chtěl. Protože často nachází velmi málo víry. Ve křtu v nás bylo započato osvobozování od moci zla. A v eucharistii se tento proces, započatý ve křtu, udržuje. My se vymykáme ze sféry zla a nechávám se uvádět do Božího království. Skrze eucharistii se nám vrací schopnost vidět duchovní krásu, rozlišit dobro od zla a mít odpor ke každému zlu. Lidi pak už nehodnotíme podle jejich vzhledu nebo výkonu, ale vnímáme je před Bohem jako milované děti Boží a dokážeme vnímat Boží působení  a přebývání v člověku. A tato schopnost vidět očima srdce, vidět hodnoty duchovní, je v nás zastírána hříchem. A naopak, každým sv. přijímáním se tato schopnost očisťuje, prohlubuje. Dále hřích rozbíjí naše lidské vtahy a zase skrze Krista vzniká jednota mezi námi lidmi. Jsme Kristem přetvářeni v jeho tělo. V eucharistii Ježíš uzdravuje naše mezilidské vztahy. Po sv. přijímání můžeme Kristu předkládat naše lidské vztahy, aby On je uzdravoval. Hřích je vždycky vzpoura proti Bohu, je to naše neposlušnost. Sami si chceme určit, co je dobré a co je zlé. A my se s Ježíšem v eucharistii setkáváme s jeho poslušností. On vědomě sám sebe dobrovolně vydává Otci a s touto jeho poslušností se setkáváme a on nás osvobozuje z našich neposlušností. Vysvobozuje nás z hříchu. Hřích také zraňuje naše tělo a často může působit psychickou nemoc i nemoc těla. A při sv. přijímání jsme proniknuti Kristovým tělem a můžeme očekávat i tělesná uzdravení, proto se kněz před přijetím Krista modlí: „Pro tvou lásku tě prosím, Pane Ježíši Kriste, ať přijímání tvého těla a krve není mým odsouzení, ale mou ochranou a lékem pro duši i tělo.“ Proto bychom měli po každém sv. přijímání děkovat za uzdravení, které nám eucharistie přináší a působí. Člověk je vždy osvobozován z moci zla, je v něm oslabována schopnost hřešit, je uzdravován z ran, které zanechal hřích a vždycky se děje změna, která se týká našeho života, i když to svými smysly nemusíme vůbec postihnout. Skrze eucharistii mohou být bořeny zdi naší pýchy, závisti, nenávisti, rivality, nedůvěry, všechno to, co jsme schopni vršit svou lidskou svévolí. Můžeme si dívat na druhé i na sebe očima Ducha. Jsme chrámy Ducha Svatého.

¨     Setkání s Kristem má vždycky svůj řád. Tato část začíná modlitbou Otčenáš. Tím začíná obřad sv. přijímání. Poslední prosba Otčenáše je rozvedena – „Vysvoboď nás ode všeho zlého, Pane, a dej našim dnům svůj mír. Smiluj se nad námi a pomoz nám, ať se nikdy nedostaneme do područí hříchu, ať žijeme v bezpečí před každým zmatkem a s nadějí očekáváme požehnaný příchod našeho Spasitele Ježíše Krista.“ V této modlitbě je obsažena touha po uzdravení.

¨     Pak prosíme o jednotu a pokoj: „Pane Ježíši Kriste, tys řekl svým apoštolům: Odkazuji vám pokoj, svůj pokoj vám dávám. Nehleď tedy na naše hříchy, ale na víru své církve, a podle své vůle ji naplňuj pokojem a veď k jednotě.“ Prosíme, aby skrze toto sv. přijímání Bůh uzdravil naše mezilidské vztahy.

¨     Pak je gesto pozdravení pokoje – projev našeho usmíření. Má to být projev, že jsme skutečně všem odpustili. Že v Kristu jsme bratři a sestry. Jedině v této dispozici můžeme Krista přijmout.

¨     Potom kněz láme chléb. Je zde naznačeno Kristovo zmrtvýchvstání – kněz vhazuje malý kousek Kristova Těla do kalichu s Krví Páně. Ježíš je živý. Je to pramen nebeského života.

¨     Beránku Boží – zde se každý z nás osobně připravuje na setkání s ním.

¨     Pak je výzva ke sv. přijímání: „Hle, Beránek Boží, ten, který na sebe vzal hříchy světa. Blahoslavení, kdo jsou pozváni k večeři Beránkově.“ Na tuto výzvu, po naší společné odpovědi, odpovídá každý z nás tím, že říká před tím, než Krista osobně přijímá, své „Amen“ – je to vyznání víry – AMEN. Je to skutečně Tělo Kristovo.

¨     Po sv. přijímání, když celé společenství přijalo Krista, se většinou zpívá. A mnohým to vadí, že jsou rušeni ze soukromé modlitby. Ale můžeme to vidět i jinak – zpěv je výrazem společenství, Kristus z nás vytvořil své Tělo a my toto tajemství vyjádříme společným zpěvem. Vyjádříme svou vděčnost a radost. Je samozřejmé, že po každém přijetí Krista je chvíle ticha pro osobní, soukromý rozhovor s Bohem. A v tu chvíli nemá být nic důležitějšího, než Pán.

¨     Všechna naše soukromá děkování a prosby shrnuje kněz do modlitby po přijímání. Tak kněz děkuje jménem nás všech za dar, který jsme dostali.