Eucharistická modlitba

Tato část začíná prefací – chvalozpěvem. Do této části se nevstupuje chladným rozumem, ale srdcem. Proto výzva: „Vzhůru srdce“ a my odpovídáme „Máme je u Pána“ a také tím, že stojíme, dáváme ochotu, že jsme připraveni s Kristem vstoupit do večeřadla i na Golgotu a nechat se Kristem vést k Bohu Otci. Po této výzvě začíná modlitba díků - děkujeme za dálo spásy, na kterém máme účast. Tato modlitba má svůj charakter podle liturgické doby a končí stejným zpěvem nebo zvoláním „Svatý, svatý, svatý Pán, Bůh zástupů“ – je to volání, které slyšel prorok Izaiáš v nebi a my si máme uvědomit, že liturgie není jen věcí pozemskou, ale vstupujeme do nebeské oslavy Boha. Je nesmírně množství andělů a svatých, kteří oslavují Boha. A i kdyby naše mše byla sloužena v sebehorších podmínkách, vždy je to účast na této nebeské oslavě. „Hosana“ je prosba „Spas nás; uzdrav nás“ – je to výzva, aby Bůh s námi přebýval tím nejvyšším možným způsobem zde na zemi. Za stejného volání davu Ježíš vstupoval do Jeruzaléma. Mše sv. zpřítomňuje to, co se odehrávalo v době Ježíše, když vstupoval do Jeruzaléma. „Poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: "Jděte do města a potká vás člověk, který nese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: `Mistr vzkazuje: Kde je pro mne světnice, v níž bych jedl se svými učedníky velikonočního beránka?´ A on vám ukáže velkou horní místnost, zařízenou a připravenou; tam pro nás připravte večeři!" Učedníci šli, a když přišli do města, nalezli všecko, jak jim to řekl; a připravili velikonočního beránka. (Mk 14,13-16). Izraelité každoročně vzpomínali na svou záchranu beránkovou krví „Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst. Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. Nic z něho nenecháte do rána. Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka.“ (Ex 12,5-11) Podobně Ježíš se svými učedníky slavil tuto velikonoční večeři Při ní se ale stalo něco, co učedníci neznali. Vše probíhalo jako obvykle, ale na konci vzal Ježíše chléb a říká: „Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.“ Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všichni. Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů. Pravím vám, že již nebudu pít z tohoto plodu vinné révy až do toho dne, kdy budu s vámi pít kalich nový v království svého Otce." Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu.“ (Mt 26,26-30) Tu noc se ten chléb stal jeho tělem a víno jeho krví. V tichu večeřadla byla uzavřena nová a věčná smlouva. Dveře jejich úst a srdcí byly pomazány krví nového Beránka. Proč tak Bůh jedná? Opravdová láska vždycky vytváří rovnost. Proto Bůh přišel mezi nás jako dítě, abychom se ho nebáli, bezbranný, potřebující člověka a chce, abychom i my k němu měli stejný dětský a důvěřivý vztah. „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Mt 18,3) Bůh  k nám přichází skrze lidství svého Syna. Skrze jeho tělo a krev. A eucharistie překlenuje tento veliký rozdíl mezi Bohem a člověkem. Kristus je vinný kmen a my jsme ratolesti. Opravdová láska touží po rovnosti, touží darovat se tomu, koho miluji. A Bůh se nám skutečně naprosto vydává. My lidé se tímto způsobem stáváme částí Krista. Jsme jím přijati (stalo se při křtu) a při každé eucharistii se toto sjednocení obnovuje. Je to vrchol spojení s Kristem. Tak jako každý náš pokrm přetváříme  v sebe, tak Kristus přetváří nás v sebe. Ve své tělo. My se tajemným způsobem stáváme jeho součástí, jeho tělem. Při této večeři nám také dal nové přikázání – „Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem.“ (Jan 13,34) On miloval až do krajnosti a za nás zemřel. Pro člověka je nemožné mít takovou lásku. A jestliže to Kristus chce, pak nám dal poznat prostředek, kterým k tomu můžeme dojít – eucharistický chléb. Já nemám milovat svými lidskými sympatiemi, ale Kristovým srdcem. Proto mi dává své tělo i svou krev, aby on sám – Bůh – mohl milovat v tomto světě lidi skrze mne. Protože každá biblická smlouva byla potvrzena krví, i tato byla krví potvrzena. Ne krví kozlů a býků, ale krví Syna. Jestliže se ztotožnil s námi, s naším srdcem, pak taky na sebe vzal všechny naše hříchy, kamennost našeho srdce jakoby skryl ve svém srdci. A na tom kříži bychom měli být my, ale on to udělal za nás. Jeho krev je jediný zdroj odpuštění našich hříchů. „Jeho ranami jsme uzdraveni.“ A tehdy se chrámová opona roztrhla vpůli. On jednou provždy dal svou krev a tím nám získal věčnou spásu.

Podstata oběti není v tom, že teče krev, ale v obětním smyšlení. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) To je Láska, která se obětuje, která dává. Ježíšova oběť začala jeho vtělením a nepřestala žádnou chvíli jeho života, ale vyvrcholila, když přišla jeho hodina. Zřekl se sám sebe a ukázal všechnu svou lásku a těm, které zanechával ve světě se vydal do krajnosti. Vydává se nám v lásce a spaluje všechny naše hříchy. Na kříži je proto, aby zachránil všechny „A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě." (Jan 12,32) A do této velikonoční oběti vstupujeme každou mši svatou. Setkáváme se s Kristem osobně a to skrze tajemství proměnění. Učedníci byli na toto připravování silou Ježíšova slova – řekl chromému vstaň a on vstal, mrtvé dívce „Thalitta khum“ a ona ožila…  On sám jim vysvětloval, že on je „vpravdě pokrm i nápoj, že je chléb života“. Při proměňování jsme přítomni zázraku. Po celé věky existuje podstatě jen jediná mše, na které máme účast.  

Toto můžeme prožít jen ve své víře. Ježíš sám narazil, když říká „Dám vám jíst své tělo“ a lidé se ptali „Jak nám může dát jíst své tělo?“ Za znamením chleba vína se skrývá živý Kristus. Bůh tímto chrání naši svobodu. Je potřeba skutečné víry na setkání s ním. Zde je pouze strach. Kdo nemá víru, nepřichází, ten se na mši sv. nudí. A kdo má víru, kdo ví, kdo k němu přichází, ten ví, jak veliký je to dar, ale tak jak veliký to je závazek, přijímání Kristova těla. Jestliže ho přijímám, beru na sebe závazek, že budu jednak tak, jako by Kristus jednal sám. Kristus může sloužit skrze mé ruce, mé nohy, má ústa. Nevydává se pouze on mě, ale i já jemu. Proto také je mše sv. vrcholem prožívání naší víry: „Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení.“ (1 Kor 11,29) Kdo tedy přijímá, má přijímat všechny, kdo ke Kristu patří, jinak si jíme a pijeme své odsouzení. Jestliže se navzájem nemáme rádi, protože jsme skutečně jeho tělo. Skrze eucharistii vzniká tajemná jednota lidí s Kristem, ale také lidí mezi sebou. On je v nás. Proto také Ježíš prosí ve své modlitbě, „aby jedno byli, jako ty Otče ve mně, a já v tobě“. Odpuštění, sdílení, společenství.

Všechny tyto skutečnosti se velice těžko vysvětlují a dávají do slov. Jsou vyjádřeny v eucharistické modlitbě, kterou říká kněz při mši svaté. Je to díkůčinění, eucharistická modlitba (kánon) – je to modlitba církve, kde kněz zastupuje celou církev. Nejčastěji má 4 formy. Ve všední dny je nejčastější modlitba 2, která má svůj základ v roce 215 – podobně se modlili křesťané v době začátku křesťanství. Každá tato modlitba má určité části.

Vzývání Ducha svatého: „Proto Tě, Otče, prosíme, posvěť svým Duchem tyto dary…“ a podruhé „a nás všechny, kdo přijímáme jeho tělo a krev, naplň svým svatým Duchem“.

Připomínka spasitelných událostí – večeře Páně – umučení, zmrtvýchvstání. Nejen vzpomínáme, ale zpřítomňujeme.

Přímluvy – vyjádření, že eucharistie se slaví v rámci celé církve – prosíme za papeže, biskupy, lid, za celou církev, za bolesti světa, za zemřelé.

Vrcholem eucharistie jsou konsekrační slova (slova proměnění). V tu chvíli je Kristus skutečně přítem v osobě kněze. A to, co říká se taky uskutečňuje. Jedna malá připomínka. Jsme zvyklí při proměňování a následném pozdvihování sklonit hlavu, ale eucharistie se ukazuje proto, abychom se podívali na Ježíše, máme se tedy podívat a pozdravit ho a teprve potom se poklonit na znamení úcty.

Závěrečná část eucharistické modlitby zní: „Skrze a něho a sním a v něm…“ nám připomínám, že stále jsme mluvili k Bohu Otci skrze Krista – ne ke Kristu, ale skrze něj k Bohu Otci.

Zakončení je oním zvoláním „Amen“ – dá se podle tohoto Amen poznat, jak lidé vírou skutečně žijí? Ano, tak jest! AMEN!

Postoje:

Při eucharistické modlitbě od výzvy modleme se, během preface až do začátku Eucharistické modlitby stojíme. Podle správných liturgických předpisů bychom měli stát po celou dobu, včetně proměňování a spolu s knězem pokleknout (tak jako to v naší farnosti dělají ministranti), ale z technických důvodů je to téměř neproveditelné a proto a pouze při slovech proměňování klečíme. Klekáme v okamžiku, kdy kněz vztahuje ruce nad dary a prosím o posvěceních Duchem. Skončí-li proměňování a kněz poklekne poté, co položil kalich s krví Páně na oltář, Spolu s ním vstaneme a „Tajemství víry“ říkáme již ve stoje. Stání je vyjádřením připravenosti, odhodlání žít to, čeho jsme právě byli svědky. Odhodlání být Kristem pro druhé. O dalších postojích si řekneme po vánočních svátcích.