Bohoslužba slova

Dnes chceme naslouchat Bohu. Proto si sedneme a s vědomím, že „nejen chlebem živ je člověk, ale každým slovem vycházejícím z jeho úst“ nasloucháme Božímu slovu. Sedneme si proto, že si máme uvědomit nutnost se ztišit, soustředit se, rozvažovat. Jsme jako Marie z Betánie, která usedla u nohou svého Pána a tak se zaposlouchala že zapomněla na vše ostatní. Tato část mše sv. se nazývá Bohoslužba slova, nebo také Stůl slova.

Při liturgii neposloucháme vyprávění o minulých událostech – ale zde a nyní hovoří živý Bůh. Hovoří o nás a pro nás. Stvořitel hledá kontakt s člověkem. V ráji s námi přátelsky rozmlouval, učinil ho svým partnerem, ale člověk byl nevěrný. Vzdálil se od Boha, zklamal, ale Bůh zůstal věrný. A začal rozhovor spásy. Znovu se snaží s člověkem hovořit. Ale člověk už ztratil tu schopnost, aby v srdci zaslechl tichý Boží hlas. Není toho schopen. Bůh přesto mluví ke svému lidu. Mluví za hromu a blesku z hořící hory. Lid poslouchá s bázní a chvěním. A tehdy starší z Izraele přišli k Mojžíšovi s prosbou – „Přistup k němu ty a vyslechni všechno, co Hospodin, náš Bůh, řekne. Ty nám pak vypovíš všechno, co k tobě promluví Hospodin, náš Bůh, a my to vyposlechneme a učiníme.“ Dt 5,27 Bohu se to zalíbilo. Bůh mluvil ke svému lidu skrze Mojžíše. Dále si vybíral spolupracovníky, aby se skrze lidi uskutečňovaly jeho plány spásy. A tak promlouval k patriarchům, soudcům, prorokům, kněžím. „Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků.“ Žd 1,1 Nikdy totiž nebylo vyřčeno proroctví z popudu lidské vůle, ale z popudu Ducha svatého mluvili lidé poslaní od Boha. Bůh nás nenechá v temnotě. „Je jako svíce, svítící v temném místě, dokud se nerozbřeskne den a jitřenka vám nevzejde v srdci.“ 2 Pt 1,19. Bůh vždycky mluvil prostřednictvím lidí. A pak přišla „plnost času“. V tomto posledním čase k nám promluvil skrze svého Syna. „On je odlesk Boží slávy a výraz Boží podstaty, nese všecko svým mocným slovem.“ Žd 1,3. Ale i Syn Boží mluvil naší prostou lidskou řečí. Přišel a vyjadřoval se naším jazykem. Vidíme tedy, jak Bůh k nám promlouvá skrze obyčejné lidi, nebo skrze lidství věčného Boha. Tak i v liturgii k nám Bůh mluví skrze obyčejné lidi – kněz, lektor, čte slova proroků, slova lidská. A můžeme mít dojem, že to jsou lidé, kteří k nám promlouvají. Ale naše uši víry mohou jasně slyšet slovo Boží. Proto věřící člověk na výzvu „Slyšeli jsme slovo Boží“ odpoví „Bohu díky“ nebo „Chvála Tobě, Kriste“.

Ve svém lidském čase se setkávám s tím, který je věčný. To co Bůh říkal izraelitům, říká teď tobě, ve tvé životní situaci. A co Ježíš říkal na břehu Genezaretského jezera k zástupům, zní teď ke mně. Ježíš promlouvá z lodi a jeho slovo zní dodnes v církvi. Zní ve slovech evangelia. Slovo pak nesměřuje do prázdna a netýká se něčeho obecného… Někdy jsme v pokušení říci: „to by měl slyšet můj soused, můj manžel“, ale to slovo zní vždycky pro nás. Ve druhé knize Samuelově je poslán prorok Nátan ke králi Davidovi. David zhřešil cizoložstvím a vraždou Uriáše. Nátan přijde a vypráví mu příběh o boháčovi, který ukradl ovci chudákovi. David vzplane spravedlivým hněvem. A tu Nátan říká: „Ty jsi ten muž! Proč ses dopustil, co je zlé v očích Hospodina?“ A teprve teď David uznává svůj hřích a začíná činit pokání. A totéž bychom měli slyšet my v liturgii. Boží slovo je pro mne zapečetěné a nečitelné, dokud nepochopím, že mluví přímo ke mně. Ty jsi ten farizeus, ty jsi ten celník, slepec, apoštol, boháč… ty jsi ten, ke kterému Kristus mluví. Jinak by o nás platilo jeho slovo: „Neboť obrostlo tukem srdce tohoto lidu, ušima nedoslýchají a oči zavřeli, takže nevidí očima a ušima neslyší, srdcem nepochopí a neobrátí se - a já je neuzdravím.“ Mt 13,15.

První podmínka, abychom mohli dobře prožít bohoslužbu slova je ochota stáhnout Boží slovo na sebe. Dalším předpokladem, který z toho vyrůstá, je touha po slově živého Boha. S jakou pozorností vnímáme my Boží slovo? Když lámeme na oltáři eucharistický chléb, tak s velkou pečlivostí se staráme, aby ani kousíček hostie nespadl na zem. A když čteme Boží slovo, když lámeme tento chléb, tak svou nepozorností často necháme toho na zem popadat až příliš mnoho. Můžeme si dát k zamyšlení otázku: co si mohu po mši svaté opakovat ze čtení, z evangelia nebo z promluvy, kterou jsem dnes slyšel?

Není-li přítomen Duch Svatý, marně se namáhá předčitatel. Duch nám dává vnitřní uši, abychom byli schopni slyšet Boží řeč. A tak pro každou bohoslužbu slova potřebujeme minimálně tyto tři předpoklady:

1.       Prosit Ducha svatého, aby nás uschopnil přijmout to, co slyšet máme

2.       Mít ochotu vztáhnout Boží slovo na sebe

3.       Mít po něm touhu spojenou s pozorností

Pak Boží slovo přichází do naší konkrétní situace. Ale vždycky nás Bůh chce vést k něčemu novému. Jeho slovo je výzvou k vykročení, k překročení určité bariéry. Slovo je výzvou, abychom jinak – lépe – viděli svůj život. Jeho slovo nás vede k vytvoření nových vztahů. Někdy nás znepokojuje, jindy povzbuzuje, někdy dodává odvahu, někdy ujišťuje o Boží lásce, jindy očišťuje. Slovo v nás má být živé. „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce. Není tvora, který by se před ním mohl skrýt. Nahé a odhalené je všechno před očima toho, jemuž se budeme ze všeho odpovídat.“ Žd 4,12 - 13. „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu. 2 Tm 3,16 – 17. Bůh nás svým slovem chce měnit, přetvářet. Očekává plody. Jeho slovo v nás má být účinné, nechce s vracet zpět bez účinku. Mám v sobě moc přetvářet lidské srdce. Toto slovo se do nás chce vtělit. Sami se máme tímto slovem stát.

Mám-li před sebou nějaký obraz, mohu se na něj dívat z dálky – na kompletní obraz, nebo zblízka si prohlídnout nějaký detail. Stejně tak je to i se slovem Božím. Abychom správně pochopili smysl, je třeba vidět každý detail zapojený do celku. Proto při liturgii sice čteme úryvky, ale vždycky jsou sestaveny tak, abychom nezapomněli na celkový pohled. Abychom viděli, jak ten daný úryvek souvisí s dalšími částmi Písma. Abychom viděli, jak je Starý zákon naplněn v Novém, jak obrazy Starého zákona jsou naplněny v Ježíši Kristu. Kdo čte Písmo, a neobjeví Krista, nic nepochopil, protože Kristus je obsažen v liteře slova.

Proto o nedělích čteme tři čtení a ve všední den dvě čtení. Ta jsou volena tak, abychom během určitého období přečetli hlavní části Písma. O nedělích se přečtou nejzávažnější části během tříletého cyklu. Poté se čtení opakují.

První čtení je vždy (kromě doby velikonoční) ze Starého zákona. A první čtení má vždy vztah k evangeliu – ukazuje Starý zákon jako předobraz zákona nového. Ukazuje jak byl zákon naplněn v Kristu.

Druhé čtení se čte postupně – souvisle. V době adventní, vánoční, postní a velikonoční je pak charakter čtení podřízen celkovému duchu doby. Tedy kdo chodí pravidelně v neděli na mši sv. a poslouchá Boží slovo, seznámí se za 3 roky se všemi podstatnými částmi Bible. Ve všední den se čtou evangelia nezávisle na nedělích a za jeden rok přečteme texty se všemi důležitými událostmi a Ježíšovými slovy.

První čtení ve všední den je rozděleno do dvou cyklů – do dvou let. Tedy podstatné úryvky SZ a listy apoštolů přečteme za dva roky a pak se čtení opakují.

Žalm není další čtení. Je odpovědí na čtení, je modlitbou. Proto by se Žalm měl zpívat a měl by být příležitostí k meditaci nad slyšeným Božím slovem. Jsme vděčni za to, že Bůh nás oslovuje, přemýšlíme o jeho slově…

Vrcholem bohoslužby slova je četba evangelia. Sám Ježíš je naším učitelem. Úctu ke Kristu a Jeho slovu vyjadřujeme i tím, že povstaneme. I kněz se připravuje. Sklání se před oltářem a prosím: „Očisť mi, Pane, srdce i ústa, abych dobře zvěstoval tvé evangelium“. Pak je výzva, která nás má upozornit, že to sám Pán k nám mluví: „Pán s vámi!“. Děláme malý kříž a můžeme si uvědomit, že jeho slovo chceme přijímat rozumem, vyznávat ho svými ústy a uchovávat v srdci. Vítáme hovořícího Krista a vítáme ho „Sláva Tobě, Pane!“, že je to opravu on, kdo k nám mluví. Po přečtení kněz políbí s úctou knihu evangelia a říká: „Radostná Boží zvěst, ať nás osvobodí od hříchů“. A lid zvolá „Chvála Tobě, Kristě!“ Boží slovo má skutečně osvobozující moc. Ďábel prchá před mocí Božího slova. Boží slovo nás očišťuje a osvobozuje.

V neděli je závaznou součástí homilie – kněz má slyšené Boží slovo vysvětlit, aktualizovat a rozvést. To je rozdíl od kázání, kdy kněz může hovořit na určité téma, které rozvíjí. Ale při nedělní mši sv. máme aktualizovat slyšené Boží slovo. Takovouto strukturu nacházíme již v židovské liturgii. Takto se modlili židé v synagoze. Slyšeli, rozjímali, měli chvíle ticha a odpovídali modlitbou.

Jestliže jsme toto slovo skutečně přijali a jsme připraveni ho žít, pak je krásným vyjádřením tohoto postoje Vyznání víry. Říkáme je o nedělích a slavnostech. Shrnuje základní pravdy učení naší víry. Kdo uvěřil, radostně vyznává  chce se podělit o nalezenou pravdu. Kdo se za víru stydí, není ji hoden. Proto vyznáváme. Nejkratší vyznání víry - nejpůvodnější zní: „Ježíš Kristus je Pán“. Ale kromě biblických vyznání, máme taky vyznání apoštolské, které má 12 článků víry a při mši někdy používáme vyznání víry nicejsko-cařihradské, které bylo zformulováno ve 4. století jako výsledek těchto dvou koncilů, je rozšířením apoštolského vyznání. Při tomto vyznání můžeme vždy obnovit svůj křest – dát najevo, že chceme podle Božího slova žít.

Bohoslužbu slova zakončuje modlitba věřících – Přímluvy. Je to prostá a výrazná modlitba. Takto se modlili od počátku. „Na prvním místě žádám, aby se konaly prosby, modlitby, přímluvy, díkůvzdání za všechny lidi, za vládce a za všechny, kteří mají v rukou moc, abychom mohli žít tichým a klidným životem v opravdové zbožnosti a vážnosti.“ 1 Tm 2,1 – 2. Sv. justin uvádí, že na prosby se odpovídalo buď mlčením nebo zvoláním Kyrie eleison. Je to skutečně modlitba věřících. Kněz ji pouze uvádí modlitbou a zakončuje. Prosby má číst jáhen, lektor, nebo někdo z lidu. Prosby mají obsahovat potřeby církve, myslíme na spásu světa, za ty, kdo mají na starosti mír ve světě, modlíme se za ty, kdo jsou v jakékoliv nesnázi, za místní obec. Odpověď na přímluvy není stabilně dána a může se měnit.

Když se podíváme celkově na Bohoslužbu slova, mělo by jít o setkání s Ježíšem v jeho slovu. Nejde o to, abychom si tady něco četli, ale abychom se setkali s živou osobou – Kristem. Po vnější stránce se do značné míry vychází ze židovské liturgie, ale v křesťanství to má nový obsah – je to zmrtvýchvstalý Pán, který žije ve své církvi a stále usvědčuje, povzbuzuje a živí ji svým slovem. Činí to dnes i při každé mši sv.. Můžeme v jistém slova smyslu hovořit o svátosti slova. Ježíš se nám dává, přichází k nám skrze své slovo.  To slovo je půda, která v hloubce skrývá pramen a Bůh chce, aby se každý, kdo to slovo slyší, z tohoto pramene napil. Každý z nás by si to slovo měl ze mše sv. odnášet jako poklad ve svém srdci. Jak by to bylo krásné, kdybychom ze mše sv. odcházeli s vědomím: „dnes mi Pán řekl…“ Někdy může pomoci k pochopení a prožití bohoslužby slova, že si nedělní texty alespoň přečteme. Znám lidi, kteří si v sobotu čtení přečtou a tipují, o čem bude farář kázat a pak to srovnávají s tím, co slyšeli.

Nedělní a sváteční bohoslužba je veliký dar. Má toto schéma:

  • 1. čtení: Bůh mluví prostřednictví dějin Starého zákona nebo dějin církve (doba velikonoční, kdy čteme Skutky apoštolů).
  • Odpovědí je Žalm
  • 2. čtení: Bůh k nám mluví slovem apoštolů. Pak se připravujeme, abychom slyšeli slova samotného Krista.
  • Zpíváme píseň, nebo Alelujový žalm. Vítáme Krista a jeho radostnou zvěst.
  • Nasloucháme evangeliu a děkujeme „Chvála Tobě Kriste“, že jsi promluvil.
  • homilii kněz toto slovo má vysvětlovat a aktualizovat.
  • Vyznáním víry dáváme najevo, že jsme slovo skutečně přijali a chceme ho žít.
  • Modlitba věřících – zakončuje celou bohoslužbu slova.